Facka v metru

„Honzo, promiň, přijdu tak o dvacet minut pozdějc, jsem strašně naštvaná, asi nakažená a možná mě dokonce zavřou. Nebo jestli na mě nechceš čekat, tak běž donů, moc se ti omlouvám.“  

Zrovna když jsem se usadil do křesílka v cukrárně, těšil se na turka s větrníkem a hlavně na Marušku, tak mi ta vzácná dáma zavolala. Hlasem, který zněl napůl naštvaně a napůl omluvně mi sdělila své zpoždění, a teprve, když jsem ji ujistil, že na ní rád počkám, se nechala přemluvit, aby přece jen přišla. Objednal jsem si tedy zatím kávu jen pro sebe a spekuloval, co hrozného se jí asi tak mohlo přihodit, když mluví o nakažení a dokonce o vězení.

„Seš masochista, že tady na mě takhle čekáš a dokonce dvojnásobnej, protože teď budeš muset poslouchat řeči jedný starý zlý tlustý báby,“ pravila Maruška, když konečně dorazila. Byla rudá ve tváři, v místě levého ňadra měla na světlé podzimní bundě mokrou skvrnu a moc jí to v jejím rozčilení slušelo. Odbyla mé pokusy nahradit adjektiva stará, zlá a tlustá správnými slovy zralá, rázná a nádherně plnoštíhlá, a požádala procházející servírku, aby krom druhé kávy a dvou větrníků přinesla i něco ostřejšího na uklidněnou. Chvilku rozdýchávala sama sebe, teprve po přiťuknutí se maličko opatrně usmála a konečně se pustila do vyprávění.

***

Honzo, nebudeš tomu věřit, ale před chvilkou jsem dala facku jednomu bezdomovci v metru. Už jsem ho párkrát viděla, je to takovej špnavej mladej týpek, co by mohl klidně dělat něco užitečnýho, ale on tam místo toho žebrá. Je hubenej jak zagroškudla, dělá, že kulhá a nemůže popadnout dech, ale když si myslí, že ho nikdo nevidí, tak chodí normálně a je docela svižnej. Dneska to na mě zase zkoušel, tak jsem ho odbyla, ať neotravuje slušný lidi a radši jde někam pracovat, jen po mně kouknul, utrousil něco sprostýho a otočil se na druhou stranu, kde stála nějaká mamina s malým děckem.

Pak přijel vlak a já viděla, jak se to dítě leklo toho bezdomovce, otočilo se k mamce, zašermovalo rukama a srazilo si na zem čepici. Mamka se rychle sehnula, jednou rukou chytla dítě, druhou tu čepici, pospíchala, aby jim to neujelo, svezla se jí kabelka z ramene a vypadla z ní peněženka. Ona si toho nevšimla a vtáhla dítě dovnitř i s tou čepicí. Já chtěla taky nastoupit, ale když jsem viděla tu její šrajtofli na nástupišti, tak jsem jen vykřikla: „paní, spadla vám peněženka“ a otočila jsem se, jakože jí tu šrajtofli podám. Jenže v tu chvíli se zavřely dveře, ona už to nestihla, jen se ohlídla a udělala zoufalou grimasu. Vlak se rozjížděl, tak jsem jí posuňkem ukázala, ať se příští soupravou vrátí a chystala se vzít tu šrajtofli k sobě.

„Počkejte, člověče, ta věc vám nepatří,“ zařvala jsem na celý nástupiště hlasem, před kterým by utekl i čert do pekla, když jsem viděla, jak tu peněženku sebral ten bezdomovec a strkal si ji do kapsy svýho špinavýho kabátu. Vím, že bych se jako dáma neměla prát, že jsem riskovala, mohl by na mě vytáhnout třeba nůž. Ale mně se ti, Honzo, zatemnil mozek, přišlo mi to vůči tý mamce strašně nespravedlivý, skočila jsem po tom zlodějovi a díky svý váhový převaze jsem mu tu šrajtofli vyrvala z rukou. On na mě křiknul dvě slova, který byly tak sprostý, že ti je nemůžu říct, zachrchlal a  plivnul po mně, vidíš, tady (Maruška ukázala na mokrý flek na svojí bundě). Do mě ti vjel ještě větší vztek, tak jsem mu vrazila facku, zapotácel se, až málem spadnul do kolejiště, zahrnul mě dalšíma vulgárníma nadávkama, otočil se a zmizel. Utekl z místa činu normálně bez kulhání a dost rychle.

No, mamka s dítětem se za chvilku vrátila na protější nástupiště, strašně mi děkovala, o tom mým incidentu neměla ani ponětí a jen divně koukala na ten zelenožlutej sajrajt na mý bundě. Pak odjela a já ti zavolala, promiň mi ten tón v telefonu. Sebrala jsem se, vylítla nahoru do vestibulu na dámský záchody, snažila se ten flusanec umejt a říkala si, jaká jsem blbá, že jsem se do toho pletla. Mohla jsem mít klid, nemusela se rozčilovat, riskovat, že mi ten šupák něco udělá, že z toho jeho zakašlanýho plivnutí chytím nějakou nemoc nebo že mě bude žalovat za fyzický napadení.

A promiň, Honzo, jestli jsem ti těma svejma řečma zkazila den, navíc jsi na mě musel čekat, tak se nezlob, dneska tě zvu a tadyhle to všechno platím.

***

Maruška zmlkla, rukou udělala gesto nad stolem s prázdnými skleničkami od panáčků, talířky od větrníků  a šálky od kávy. Zatvářila se vyzývavě, ale už byla klidná a v jejím pohledu byla spíš hrdost než obava z následků svého činu.

„Maruško, říkáš, že ses do toho radši neměla plést.“ protáhl jsem úmyslně zvolna, abych svou hrdinku trochu napnul: „Ale teď ruku na srdce, kdyby na to přišlo, udělala bys to znovu, viď?“

Maruška se zamyslela, instinktivně si přejela rukou přes teď už jen zlehka zavlhlý zmenšující se flíček na levé straně svého hrudníku a pravila: „To víš, že udělala, já už jiná nebudu. A ať tě ani nenapadne pokoušet se mi to tady dosušit, ty kujóne.“ Pak zajiskřila očima a zvolna se rozesmála uvolňujícím a starosti odplavujícím smíchem.

„Fajn, věděl jsem to,“ uzavřel jsem naší debatu a dodal možná trochu ráznějším tónem, než bylo třeba: „Ale platím já, beru to jako poctu, že jsem dnes mohl být s takovou vzácnou dámou, jako jsi ty. A nepokoušej se mi odmlouvat.“