Evka a Ivka

Spolužačky a nerozlučné kamarádky na základce zavál čas každou jinam. Po létech na sebe narazily čirou náhodou. „Jé, jsi to ty?“ Smála se Evka na Ivku s vysoko zdviženým obočím a honem pokračovala. „Jestli máš trochu času, tak pojď na kafe, támhle na rohu je bezva cukrárna. „No jasně, ale jen na chvilku, hrozně pospíchám.“

Z Ivky tryskala slova jak vodopád. Úspěšná manažerka, rozvedená, bezdětná, letící životem jako tajfun. „Jestlipak vůbec ví, co zrovna pije?“ Kladla si Evka v duchu otázku, když si po maličkých doušcích vychutnávala svůj šálek. „Vždyť ona to své preso vytáhla jedním lokem v půlce věty.“

„A proč ses vlastně rozvedla?“ Využila Evka kratičkou pauzu v Ivčině monologu. „Já ani pořádně nevím. Petr mě nikdy nechápal, jakoby nechtěl stačit mému tempu. Třeba když jsme byli na dovolené, já toho chtěla oběhat co nejvíc, ale on pořád zdržoval. Že prý ho nenechám chvilku spočinout na místě. To byly celkem drobnosti, ale pak po mě najednou chtěl dítě, a když jsem pár let říkala, že to ještě počká, tak si našel jinou a celé se to rozpadlo.“

Evka začala tušit, v čem je Ivčin problém, ale chtěla si to ještě ověřit. „Holka, dlouho jsme se neviděli, to stojí za hřích. Pojď, dáme si dortík“ „Ale jen maličký, už zase musím letět. Mám ještě jednání.“

„Pocem,“ mrkla Evka spiklenecky na Ivku, jako to dělávala kdysi dávno, když si špitaly o holčičích tajemstvích. „Na co ty vlastně myslíš při sexu?“ Ivka se na moment zarazila a pak s plnou pusou laskonky odpověděla: „No, to je různé. Většinou asi na to, co musím ještě udělat do práce. A hlavně, aby co nejdřív skončil, mě tyhle postelové prostocviky pokaždé jen zdržují. Teď promiň, fakt už musím.“ Vytáhla z kabelky peníz a zmizela.

Evka osaměla. Gurmánsky si uždibovala po malých kousíčkách ze svého větrníku a začalo jí být Ivky líto. Vždyť té holce proteče život mezi prsty jako voda. Když pije nebo jí, neví co. Když je na dovolené, tak si nedokáže vychutnat osobité kouzlo žádného místa. Obyčejné prožitky každodenního života jí prostě míjejí.

Dojedla. Nikdo se nedíval, tak si ještě dovolila labužnické olíznutí. Vyšla ven a uvědomila si vlahé paprsky odpoledního slunka, jak se jí opírají do zad. Teď půjde vyzvednout Pavlíka ze školy, užijí si krátkou procházku parkem a budou si povídat. Pavel už bude asi doma, pomůže malému s úkoly a ona zatím uvaří něco dobrého k večeři, aby si mohli opravdu pochutnat. Pak se sice bude muset ještě kouknout na tu fakturu z dnešního dopoledne, ale večer si tím zkazit nenechá. Ano, člověk by si měl umět užít přítomností a plně se ponořit do každého hezkého okamžiku, který mu život nabízí. Zvlášť při tom nejkrásnějším. Ale to až dají Pavlíka spát.