Víte, ony se věci mají asi tak ...

Do bytového domu, kde nyní bydlím, jsem se nastěhoval cca před patnácti lety. Klasický bytový dům v jedné ze starších pražských čtvrtí, postaven 1911. V době, kdy jsem se tam nastěhoval, jsem byl nováček. Dobrý den a podržení dveří, nebo poslání výtahu zpět do přízemí byla tak nějak samozřejmost. V domě byl klid, udržoval se pořádek, naštěstí zde ale nebyla domovní drbna.

A čas šel dál, staří ... se odstěhovali, přisli mladší. Starý pan domácí předal žezla mladým. Přišla nová doba.

Pozdravil jsem ty nové jednou, dvakrát ... a když i po třetím pokusu bylo z druhé strany ticho, tak víte co? Asi víte.

Ono se říká, že pozdravit je slušnost, odpovědět povinnost. Pokud někdo nezareaguje na druhé, třetí pozdravení, tak to vypovídá o mnohém... vlastně o jediném.

Fajn, Jene!

Á propos, a ta hezká zrzavá servírka by náhodou nebyla volná? ... No jo, už mlčím.

Co vím, tak má malou holku, ale jestli i partnera, netuším.

A co bylo pak doma, to by bylo na další blog..s hvězdičkou.😆

Neřeknu.

😺

Honzo, díky, pochutnal jsem si i bez větrníku!

Správně, Horste

Někteří neurvalci se motají sem a tam a při tom někoho kopnou, šlápnou, bouchnou, sprostě osloví. A když jsou na své hrubiánství upozorněni a dál v takovém chování pokračují, pak už aspirují rovnou na pozici hulvátů.

S těmi je těžké pořízení.

Já nevím, asi si nepamatuji nějakou lepší/horší dobu, co se týká všímavosti ke druhým lidem. Vždy tady byli ti i ti a nejspíš tady i nadále budou. Vždy, když jsem se v životě ocitla v nějaké hraniční situaci, kterou jsem v danou chvíli neuměla vyřešit, objevil se někdo, kdo mi pomohl nebo mě alespoň nasměroval, abych si dokázala pomoct sama, takže já na lidi nemohu dopustit. A že se tu a tam objeví učitelé, to se objevují. Hlavně na silnici, řidiči, ale i v obchodech lidé, co si klestí cestu pomocí nákupních košíků nebo sousedé, kterým je trnem v oku moje vášeň ke kolu. Beru to tak, že mě přicházejí zocelit. Někdy mě i rozbrečí, když toho je třeba zrovna na mě moc najednou, ale on i ten pláč mi strašně pomůže tím, že upustím páru, takže já mám za to, že je to všechno v pořádku. I ti neurvalci tady mají své místo. K Evinu rouchu nevím, co bych řekla. Vybavila se mi naše ekonomka, která to miluje, i na dovolenou jezdí do nějakého autokempu, kde všichni chodí jen nazí. Já tedy, ač je o mně známo, že chodím bez podprsenky, tak se zpravidla cítím komfortněji v alespoň nějakém decentním zahalení. V Evině rouše zpravidla jen s mým vyvoleným.

Evino roucho berte s humorem, Ivo, to je jen pro zpestření. Jinak však obdivuji Váš přístup k životu, protože uvádíte do praxe teorii mojí starší dcery a vlastně i moji, že totiž vše má svůj potřebný účel, ať už je to dobré nebo špatné. 😺

No tak nevím, Zatím jsem to jen zažila pouze v CZ že mladí vstanou a nechají mne sednout v tramvaji. V Německu se mi to ještě nestalo. A věřte mi, ty autobusy se zde kývají o hodně více než u Vás.

To mě překvapuje, myslel jsem, že Němci jsou vycepovanější. Ale asi to tam není součástí výchovy.

Já vím, mluvíme o Evině rouše. Ale protože jsem jako Švejk, to já jsem vám znal jednu... Story. Jak jsme minulý rok byli s manželem v Čechách a manžel si přivezl odřené paty. Ne tak doslova. Nemilá zkušenost - jedna mladá maminka se snažila mu podtrhnout nohy. Vidíte, ani jsem vám o tom nenapsala. Potom jsme se vrátili do USA a on si pochvaloval, jak si ve dveřích dávají přednost nejenom starší ročníky, ale i ti mladí. Otevřou mu dveře, pozdraví, usmějí se. Tak, to jsem jenom chtěla dodat.

Kéž by to tak bylo vždy. 😺

Máš pravdu, Evino roucho jsou ty nejslušivější šatičky.

Vašek

Tak to, Vašku, ne. Dřív bych s tebou souhlasila, ale už pár let před dávám přednost hadříkům.