Jako někdejší dlouholetý řidič tramvaje v Praze a obecně fanda veřejné dopravy Vám za tenhle příspěvek děkuji.

Přidal bych svůj příběh (občas to tady dělám...), který o lidském přístupu i Vámi zmíněných revizorů příliš nehovoří. Ale stalo se – každý jsme prostě jiný.

Ze 3. na 4. (3. každého měsíce tehdy končila platnost měsíční „lítačky“) jsem tehdy vezl noční linku z Divoké Šárky na Nádraží Hostivař. Tuším to byla linka č. 51. Jeden tramvajový vůz T3. Mohly být tři, čtyři hodiny ráno, pár cestujících. Několik poklimbávajících opilců, tři dvojice bezdomovců. Prostě klasické osazenstvo tramvaje v tuto barbarskou, nekulturní hodinu. K tomu jedna slečna s kufrem z Vítězného náměstí. Všechno poklimbávalo. Na Želivského přistoupili dva pánové, kteří ale neklimbali. Probudili kořalečníky, bezdomovců si ani nevšimli a pak zkontrolovali tu slečnu. A v zastávce Krematorium Strašnice pak ryk, dívčí pláč a zvýšené hlasy těch dvou mužů. Před třemi (čtyřmi) hodinami jí skončila platnost měsíční jízdenky a oni trvali na tom, že jim slečna zaplatí 400 Kč pokuty. Nechtěla – omlouvala se, vysvětlovala, že přiletěla ze zahraničí, že si vůbec neuvědomila, že je platnost její předplatní jízdenky pryč. Ti dva chlapi byli ale totálně skalní typové. Ta holka byla prostě snadná kořist.

Vylezl jsem z kabiny. „Moment,“ řekl jsem a vzbudil prvního bezdomovce. „Vaši jízdenku,“ požádal jsem. Neměl jí samozřejmě ani druhý, třetí, čtvrtý. Ani pátý, ani šestý.

„Ty pány jste kontrolovali?“ obrátil jsem se na revizory. Rozpačité pokrčení ramen. Ta slečna žádnou pokutu neplatila. Cestovala dál; revizory jsem z tramvaje na Strašnické vyhodil. „Nemusíte se mi do papírů zapisovat, nikdy jsem vás neviděl a nebudu si na vás stěžovat. Ty bezdomovce si ale vezmete s sebou!“

Vystupovala na Průběžné a ještě s mokrýma očima mi přišla poděkovat.

Hezká nostalgická pasáž. Dalo se z tramvaje vyskakovat a do ní naskakovat. Jednou, před lety na MDŽ, jsem potřeboval koupit bonboniéru. Cukrárna byla n Vinohradské zrovna mezi dvěma stanicemi. Byl jsem mladý a hrozný frajer. Tramvaj jela do kopce celkem pomalu, zavěsil jsem se za tyč, zaklonil a spustil se ven. Letím, letím, letím a nedopadám. Nekoukl jsem se a vyskočil rovnou do výkopu na kabel. Abych si nerozbil hubu, jsem se musel za rychlého běhu, přesunout ze záklonu do předklonu. Tu stanici jsem doběh a musel se vracet.

Vašek

Tak to musela být jistě povedená taškařice, Vašku.

Zajímavé blogy ze života tramvajáků tu blahé paměti psávali např. Pavel Hewlit a Jarka tuším Brokešová. Škoda, kampak se poděli? Vyhořeli? Nebo jim psaní znechutila nevděčnost některých diskutérů?

Na Pavla si pamatuju, bral to sice dost pesimisticky, ale bohuzel zmizel. Skoda.

Hlásím se jako emháďák, zvláště ve velkým městech, neumím si představit, že bys se po nich pohyboval neemháďácky.

Tak to seš můj človek. 😺

Také často jezdím metrem. Včera na Národní, při vystupování z metra, spadla paní s berlemi přímo na peron. Pomáhali jsme jí vstávat a nezapomenu na ustaraný obličej řidiče, kterému jsem dávala znamení, že je paní v pořádku. Usmál se a já byla ráda, že nás vozí právě řidiči, kterým nejsme my, cestující, lhostejní.

V tom je prave ta lidskost. Iri, diky. 😺

Keď som bola u kamošky v Prahe na jeden lístok sme prešli až hore na Petřin, kdo umí ako jezdit tak sa preveze, ale na tých niektorých starých mi vadí hrkotanie a keď sú niektorí cestujúci neprispôsobiví, ale už sú tam vraj i kamery. V Blave sa tiež velmi vylepšili električky aj kvalitou aj trasou. Rýchlo sa človek prepraví, lepšie ako autom niekedy.

Někdo na auto cestou do práce nedá dopustit, ale já radši takhle, stejně bych v centru neměl jak zaparkovat,

Honzo, děkuji za obeznámení kdybych se na stará kolena stal uživatelem těchto prostředků pokud bych přišel o ŘP.

Někdy se tam užije legrace, Horste.

Honzo, moc dobře víš, jaké to se mnou je, když přijedu do Prahy. Bez doprovodu jsem ztracená. To víš, jsem obyčejná vesničanka

Jitko, jsi na tom v Praze s legitkou stejně jako já, prostě už ji nepotřebujeme.

Být řidič je prý docela opruz, jezdit pořád tu samou trasu... A vtipné revizory jsem ještě nepotkala, naopak jsou pověstní lovením turistů a nemožností domluvy v případech, kdy nešlo o úmysl. Naopak jejich pohled na roční legitku, když někam jedeš s batůžkem, ten je k nezaplacení.

Když to tak vezmeš, prakticky všichni děláme většinu času pořád dokola to samé. Jen někdo to má pestřejší, jiný ne.

Díky, Marku