Eliška pod napětím

„Karle, prosím Tě, promiň, že jsem na tebe tak vyjela kvůli té blbosti s kafem. A dík, že‘s mi ho uvařil.“

Karel přicházel obvykle do kanceláře první, Eliška pár minut po něm, a tak vaříval kafe pro oba „na probuzení,“ jak říkal. Toho dne z roztržitosti omylem osladil nejen to své, ale též její. Odměnou za omyl mu byl asi takový kartáč, jako kdyby jí málem srazil ze schodů.

„Víš, Karle,“ rozhovořila se po chvilce Eliška u šálku nové kávy, „já si zas včera dovolila oponovat Kamilovi. Zeptal se mě, kam chci jet na dovolenou a já navrhla Šumavu, tam to mám ráda. Okamžitě prohlásil, že Šumava je nesmysl a že pojedeme do Chorvatska jako obvykle. Jsem blbá, už asi sto let vím, že pokaždé, když mi dá jakoby na výběr, tak moji volbu hned smete pod stůl a trvá na té své. Jenže já si tentokrát dovolila chvilku vzdorovat, hned byl oheň na střeše a byla jsem zase ta špatná. Jako dycky. Tak se na mě za to kafe nezlob.“

Nebylo to vůbec poprvé, co si všiml hlubokých stop probdělé noci v její tváři. Ve tváři vdané ženy se dvěma dětmi, která ho přitahovala od prvního okamžiku, kdy ji spatřil, ale jež pro něj byla nedostupná. Teď se chtěl jako obvykle pustit do práce, ale z náhlého popudu mysli si to rozmyslel. Otočil svou židli k její, aby si viděli do očí a zlehka ji pohladil po ruce: „Tak povídej.“

„Karle, já žiju v neustálém napětí. Kamil si myslí, že je snad domácí bůh a prostě nesnese jiný názor. V ničem. Od takových drobností, jako je barva při malování pokoje až po důležitá životní rozhodnutí. Víš, proč máme kluka a holku rok po sobě? Prostě proto, že on to tak chtěl, mně nedal na vybranou. Byla bych raději počkala o dva roky dýl. Jenže jakmile se odvážím v něčem oponovat, začne se rozčilovat a hned má po ruce spoustu argumentů bez ohledu na to, jestli jsou správné nebo špatné.“ Elišce se skulily dvě zářivé slzy po tvářích.

„Pamatuješ, jak jsem asi před půl rokem přišla do práce na blond? To jsem se ho dovolila nezeptat, jestli by mu to nevadilo. Možná si vzpomínáš, že druhý den jsem měla už zase ten svůj obvyklý kaštan. A taky pár podlitin, ale ty’s nemohl vidět. Víš, tehdy mě poprvé uhodil se slovy, že blbou blondýnu doma nesnese.“ To už Eliška spíš než mluvila, vzlykala přes závoj slz. Karel vstal a tiše zamkl dveře. Nechtěl, aby ji takhle náhodou někdo uviděl.

Vytáhl sice bělostně čistý, ale přece jen poněkud staromládenecky vyžehlený kapesník. Látkové kapesníky byly jednou z mála drobných libůstek, na které nedal dopustit, papírové používal, jen když nebylo zbytí. Jemně jí osušil tváře, vzal její hlavu do svých dlaní a přivinul si ji k rameni: „Eli, kdyby ses chtěla rozvést, tak já mám Šumavu rád. A s malými dětmi to docela umím, léta jsem vedl dětský tábor.“

„No, já nevím. Karle, tohle je strašně vážné rozhodnutí. Víš, já si toho moc vážím, a jestli si myslíš, že jsi mi lhostejný, tak to vůbec nejsi. Ale dej mi čas, prosím tě.“ Pak jí najednou zajiskřilo v uslzených očích: „A vůbec, budu si muset rozmyslet, jestli bych ti jako blondýna dovedla pořádně vyžehlit kapesníky.“