Dvě ženy a jedna květina

Nebojte, nepopraly se o ni. Setkaly se jen letmo a povyprávěly nám o tom, co pro ně ona květina znamená. Pro každou něco úplně jiného, však posuďte sami.

Věra:

Já toho Petra snad jednou vážně praštím. Ikskrát jsem mu říkala, aby mi nedával žádný dárky a už vůbec ne takový, který si nemůžu vzít domů. Kvůli svýmu manželovi Kamilovi, před kterým bych je neměla jak zdůvodnit.

Klidně si o mně můžete myslet bůhvíco, já vám to povím narovinu, Petr je můj milenec. Našla jsem si ho proto, abych to dokázala doma se svým Kamilem vydržet. Manželský city se už dávno vytratily, z muže se stal zestárlej morous, kterej akorát nadává u televize s plechovkou piva v ruce, a když zrovna nenadává, tak u toho chrápe. Co přestal chodit do práce, tak se strašně změnil, zdědkovatěl a všechno nechává na mně, dokáže akorát kritizovat. Sex už jsme neměli, ani nepamatuju, jak se ke mně chová, tak mě to ani neláká a i kdybych se o něco pokusila, pochybuju, že bych ho k tomu přiměla. Rozvádět se nechci, na to já nejsem, tak jsem se holt dala dohromady s Petrem. Je ženatej, doma to má tak nějak podobně jako já, tak se spolu scházíme a vynahrazujeme si po citový i tělesný stránce všechno, co nám doma chybí. Funguje nám to už několik let a má to paradoxně i pozitivní vliv na naše manželství, snáz doma snášíme to odcizení a dokážeme bejt vůči svejm protějškům vstřícnější.

Ve čtvrtek jsem měla narozeniny, tak jsem se už předem domluvila s holkama v práci na službách, abych měla odpoledne volno a mohla se sejít s Petrem. Den předtím jsem si skočila ke kadeřnici, abych vypadala trochu k světu, ráno se nasoukala do světlejch šatů, který se Petrovi líběj a ze kterejch si mě tak rád vybaluje. Odjela jsem do ordinace, tam vyměnila šaty za zelenej plášť a asistovala doktorovi, měli jsme operační den. Udělali jsme pár kočičích kastrací, sešili jednoho hyperaktivního Jack Russella, kterej se potrhal o nějakej drát, a nakonec vyřízli maličký andulce aterom, kterej se jí udělal na bříšku.

Nu a pak už jsem shodila plášť, honem se osprchla, hodila se do šatů, sedla za volant a jela za Petrem na naše tajný místo. Bylo to s ním úžasný, jako ostatně pokaždý, taková oáza a ostrůvek toho hezkýho v rozbouřeným moři všedního života. Nojo, jenomže Petr mi přinesl obrovskej nádhernej pugét, poskládanej z růží, lilií a ještě dalších květin, kterej ho musel stát nejmíň litr, spíš víc. To víte, že mi udělal velkou radost, jenomže já měla najednou problém, prostě jsem si tu parádu nemohla odnýst s sebou domů. Těžko bych před Kamilem obhajovala, že mi ten pugét věnovala z vděčnosti malá holčička za to, že jsem její andulce vyřízla aterom nebo že mi ho dal nějakej zákazník za zbavení mužský parády jeho kocoura. Napadlo mě vrátit se do ordinace a dát tu kytici do čekárny, ale to mi přišlo taky blbý, holky by měly zbytečný otázky a já nechci, aby o Petrovi někdo věděl.

Tak jsem teda jela z tý naší tajný něžný a vášnivý schůzky domů, kytice ležela vedle mě na sedadle spolujezdce a já dumala, co s ní udělám, přece ji nemůžu vyhodit. A pak jsem ji najednou viděla. Starou paní. Stála sama na zastávce autobusu a ve tváři měla smutnej výraz, jakoby ji něco trápilo, bylo na ní vidět, že je nešťastná. V tu ránu jsem dostala šílenej nápad, řekla jsem si, že když se z tý kytice nemůžu těšit já sama, tak ji věnuju týhle starý paní. Třeba jí přinese trochu radosti, a jestli má fakt nějaký trápení, tak jí od něj snad aspoň na chvilku uleví.

Zastavila jsem teda u tý autobusový zastávky, popadla pugét, vyskočila z auta, šla k tý starý dámě a řekla jí: „Dobrý den, tahle kytice je pro vás.“ Připadala jsem si dost trapně, ve tváři jsem musela bejt rudá jako rak, hned jsem se zas vrátila do auta a odfrčela pryč, domů za tím svým morousem. Samozřejmě zas prskal, že v tý nový hlavě od včerejška a v těch hezkejch šatech vypadám jako děvka, večer se mu nelíbilo, že jsem se mu dovolila předložit ohřejvanou večeři od včerejška a na to, že mám narozeniny, si ani nevzpomněl. Ale mně to nevadilo, byla jsem ještě hlavou v oblacích ze setkání s Petrem a taky jsem měla příjemnej pocit, že snad ta jeho nádherná kytice nepřišla nakonec tak docela nazmar.

Alžběta:

Loni v listopadu jsme oslavili s Rudolfem zlatou svatbu. Já vím, dneska už není tak běžné, aby spolu manželé vydrželi celý život, lidé se berou, za pár let rozvedou nebo spolu žijí jen tak na psí knížku, než je to omrzí a pak si najdou někoho jiného. Nechci moralizovat, ať si každý žije tak, jak mu to vyhovuje, ale za nás to bývalo jiné, když přišly spory a nesnáze, manželé se to snažili nějak vyřešit a zůstat spolu. Samozřejmě byly též rozvody, ale zdaleka ne tak časté jako dneska.

Však jsme to taky neměli s Rudolfem vždycky jednoduché a já musím otevřeně přiznat, že víc trápení měl on se mnou než já s ním, hlavně když jsme byli mladí. Byla jsem tvrdohlavá ženská, on se mnou musel mít svatou trpělivost a dokonce jsem ho jednou podvedla s jiným mužem, ale Rudolf dokázal být natolik velkorysý, že mi to odpustil. Ale jak běžel čas, hrany našich sporů se dokázaly postupně obrousit a já se zklidnila. Vychovali jsme dvě děti, bylo nám líto, když se jim nedařilo a když se naopak dařilo, radovali jsme se s nimi z jejich úspěchů. Děti si našly své partnery, rozkutálely se po republice a my se s Rudolfem začali těšit na vnoučata. Nejdřív přišlo první pak další a další, nakonec byly čtyři. Za ta léta jsme si s manželem na sebe zvykli natolik, že už bychom si nedokázali představit žít jeden bez druhého a snili jsme o tom, že jednou spolu odejedeme ve stejný okamžik jako bájní Filémón a Baucis.

Jenomže pak přišla rána z čistého nebe, před dvěma týdny se Rudolf úplně zbytečně rozčílil, když nám u domku zazvonili Jehovisté. Chtěli se nahrnout dovnitř, aby nám vnutili svou pochybnou víru a byli tak vtíraví, že je manžel musel odehnat holí od našich dveří, naštval se, chytil se za srdce a složilo ho to.

„Paní Karásková, váš manžel má rozsáhlý infarkt v oblasti srdeční báze. Vyhlídky nejsou příznivé, ale uděláme vše, co je v našich silách, osobně se o to postarám.“ Sdělil mi pan doktor, když Rudolfa přijali do nemocnice. Plešatý muž menší postavy s bříškem, který vypadal trochu jako brouk v bílém plášti. Měl laskavý hlas upřímné oči, pokaždé se mnou hovořil narovinu klidným hlasem a po několika dnech léčby mi dovolil, abych se na svého Rudolfa podívala skrz prosklené dveře JIP pokoje. Manžel byl v umělém spánku na přístrojích a já o něj měla nesmírný strach. „Alžběto, pánbůh tě trestá za to, jak ses k Rudolfovi chovala v mládí. Teď si ho odvede do nebe a tebe tady nechá samotnou,“ říkalo mi moje svědomí. Situace se neměnila a já byla den ze dne zoufalejší.

Ve čtvrtek jsem znovu zavolala do nemocnice, sestřička mi nechtěla nic říct a ani mi nedala pana doktora, že prý tam mají něco akutního a on nemá čas. Hrklo ve mně, lekla jsem se, jestli mi Rudolf neumírá a rozhodla se tam okamžitě zajet. Celá vyděšená jsem čekala na zastávce na autobus, když přede mnou najednou zatavilo nějaké auto, ze kterého vystoupila víla. Tedy asi ne víla, víly bývají mladičké a štíhlé, ale téhle dámě mohlo být už přes padesát a byla trochu při těle. Ale byla krásná jako skutečná víla a vyzařovala ze sebe radost a štěstí. Přiběhla ke mně, trochu rozpačitě mi dala do rukou nádherný pugét, řekla jen, že ta kytice je pro mě, hned se zas otočila, vrátila se do auta a odjela.

„Znamení? Ale jaké? Snad Rudolf nezemřel?“ Ptala jsem se na té zastávce sama sebe a byla jsem z toho vílina daru celá zkoprnělá. „Kdo byla ta žena a proč dala svůj pugét zrovna mně? Vždyť já ji vůbec neznám, v životě jsem ji neviděla.“

Do nemocnice jsem dorazila jako na trní a s panem doktorem „broukem“ jsem se potkala hned na chodbě jeho oddělení. Vypadal vyčerpaně a pospíchal, ale jakmile mě spatřil, zastavil se a udělal si ne mě chvilku času: „Jsem rád, že jste přišla, Paní Karásková,“ pravil svým klidným hlasem, „už se o svého manžela nemusíte bát. Dnes jsme ho přeložili na běžný pokoj, a pokud vše půjde tak jako doposud, za několik dní vám ho pustíme domů. Můžete se za ním jít na chvilku podívat, ale tu květinu mu tam nenoste, my to tady máme bohužel zakázané. Odložte si ji na sesterně, tam vám ji pohlídají.“

„Bětuško, nezlob se na mě, jestli jsem tě vylekal, já měl pocit, jako bych utekl hrobníkovi z lopaty, ale teď už je mi o hodně líp.“ Rudolf byl vyhublý ve tváři, měl unavený hlas, ale ze své postele se na mě usmíval očima a já poznala, jakou má radost, že mě zase vidí. Povyprávěla jsem mu o víle, o pugétu, který jsem od ní tak nenadále dostala a o tom, jak mi pan doktor nedovolil dát mu ho do nemocničního pokoje. Shodli jsme se, že už jen pár dní a pak se z těch květin budeme společně radovat, jakmile se mi vrátí domů.