Dvě ženy a jeden muž

Adam byl bezvadný chlap se všemi superlativy, které snad vůbec dokáže mužskej mít. Férový, charizmatický, inteligentní, urostlý, pohledný a tak dál, měl akorát jednu jedinou drobnou vadu. Byl ženatý.

A tahle jeho vada pro mě znamenala stopku. Byl o deset let starší než já a na rozdíl od většiny mých vrstevníků přesně věděl, co od života chce. Mně stačilo, abych se na něj koukla a už se mi rozklepala kolena, ale patřil mé starší sestře Helče a jejich malé dcerce, a já nebyla taková potvora, abych jim měla v úmyslu rozbít rodinu.

Bydleli jsme prakticky spolu, měli jsme napůl dvojdomek, a to si pište, že jsme se vídali skoro každý den. Se ségrou jsme si byly odjakživa blízké, společné práce okolo domu a zahrady, večerní posezení a tak dál byly samozřejmostí, rodince dokonce vůbec nevadilo, když jsem s nimi občas vyrazila na dovolenou. Přitom jsem jako každá ženská dokázala rozpoznat, že ani já nejsem Adamovi lhostejná. Ale jak říkám, podobně jako pro mě nějaké rozbíjení, tak pro něj nevěra byla nemyslitelná, oba jsme věděli, že nás to k sobě přitahuje jako dva magnety, ale že z toho nikdy nic nebude. Zvykli jsme si na to, občas jsme jeden druhého obdarovali kradmým a pro okolí neviditelným gestem nebo spíš jen náznakem, který říkal, že o sobě víme, že je nám příjemné být si nablízku a že to je asi tak všechno. Pro mě to mělo jedinou nevýhodu, své občasné vztahy s jinými muži jsem brala spíš jako krátkodobé epizodky a vlastně jsem ani nehledala nic stabilního pro život.

Helča byla do Adama dočista zblázněná, znamenal pro ni úplně všechno. Ona byla na rozdíl ode mě takový ten starosvětský typ ženy, pro kterou je v životě nejdůležitější vytvořit svému manželovi a svým dětem domácí přístav, ve kterém budou spokojení a do kterého se budou rádi vracet. Tohle sice dokázala naprosto perfektně, ale to bylo asi tak všechno, co uměla. Finanční záležitosti (krom svého skromného platu) a ostatní materiální či úřední starosti nechávala na Adamovi, který vše s přehledem zvládal levou zadní a o němž tvrdila, že pro ni znamená pevnou skálu, o kterou se může v životě opírat.

Mně spíš vyhovoval samostatný nezávislý život a takové odevzdání se partnerovi jako Helča jsem si nedokázala představit. Takže jsem jí ho záviděla a zároveň i nezáviděla. Samozřejmě, že bych někdy chtěla mít takového bezvadného chlapa, jakým byl právě Adam, ale rozhodně bych se na něj nedokázala pověsit tak, jak to udělala ona. Ale budoucnost jsem neřešila, žila jsem dneškem a přítomnost Helči, Adama a malé Helenky v našem společném teritoriu jsem brala jako příjemný bonus navíc.

***

„Jiřko, potřeboval bych s tebou něco probrat, nechceš se u mě večer stavit na vínko a na kus řeči?“ Tuhle otázku mi Adam položil jednoho sobotního dopoledne, když Helča s Helenkou odjely na víkendové sborové zpívání. V té době už malá chodila do školy a s mámou se přidala k nějakým sboristům, kteří občas pořádali podobné akce. Adamovo pozvání na večer mě nepřekvapilo, nestalo se to poprvé a vždy se z toho vyklubalo příjemné a veskrze nevinné posezení. Překvapilo mě na něm něco jiného.

Tedy spíš než abych byla překvapená, jsem o něj začala mít starost. Něco s ním nebylo v pořádku, za žádnou cenu to na sobě nechtěl dát před svými holkami znát, ale já to poznala, možná spíš vytušila. Už před nějakým časem ztratil něco ze svého přirozeného optimizmu a bezstarostnosti, ale o to víc se obojí snažil předstírat, aby nikoho z nás nevylekal. Tedy nevylekal, ale čím? Už jsem ho znala dost na to, aby mi bylo jasné, že problémy v práci a dokonce ani materiální starosti by ho nedokázaly takhle rozhodit. Vzhledem k tomu, že zároveň i dost zhubnul, mě napadlo už jenom zdraví, což mě, přiznám se, dost vylekalo a já se rozhodla, že se to z něj večer pokusím vytáhnout. Věřila jsem, že se mi to podaří, zvlášť když naznačil, jak se mnou chce něco probrat, a doufala jsem, že budu moct být nějak nápomocná.

Z Adama to vypadlo asi po půlhodině tlachání v podstatě o ničem a po pár sklenkách vína. Rozbalil to přede mnou najednou a natvrdo: „Jiřko, mám raka ve stádiu, kdy už se s tím nedá nic dělat, zjistili mi to příliš pozdě a zbývá mi už jen pár měsíců života. Helča o tom nic neví, zatím se mi to před ní daří úspěšně tajit, ale je mi jasné, že budu muset s pravdou ven. Hergot, sakra, do háje, na mně nezáleží, ale sama vidíš, jak je závislá a asi si dovedeš představit, co to s ní udělá, až se to dozví. A malá jakbysmet.“ Zmlknul, koukal mi do očí a já nevěděla, jestli mám rovnou začít nadávat na osud nebo se napřed rozbrečet a nadávat až potom. Zároveň mi bylo jasné, že tisíckrát horší pocity než já teďka bude prožívat Helča, až se to dozví.

Vstala jsem, podívala se na něj a v ten okamžik jsme oba věděli, co musíme právě teď udělat, ostatní přijde na řadu až potom. Porušit tabu. Jednou jedenkrát, poprvé a naposled, tady a teď. Kdybych řekla, že to bylo úžasné, nebylo by to to správné slovo, pro takové milování snad ani neexistuje výraz. Adam byl nesmírně něžný a tak dominantní zároveň, jak jsem to nikdy s nikým nepoznala a já v tu chvíli pochopila další důvod, proč na něm Helča tolik visí. O to to bude mít horší, ségra moje nešťastná.

Vlastně jsem ten večer Adamovi nijak neporadila a ani nevím, jestli on sám o radu v pravém slova smyslu stál. Nevím, jestli mě teď dokážete pochopit, naše těla hovořila místo našich úst a Adamovi se ode mě dostalo ujištění, že až odejde, tak ač sama zdrcená, budu se snažit podržet Helču i Helenku ze všech svých skromných sil. Bylo to víc, než kdybych mu to slíbila, protože řečí těl se na rozdíl od řečí úst nedá lhát, respektive dávat někomu plané sliby. 

***

Tohle všechno se odehrálo před víc jak dvěma a půl roky. Adam po tehdejším našem večeru sebral odvahu a hned, jak se jeho holky vrátily domů z toho zpívání, tak se Helče se vším svěřil. Zareagovala na to zvláštním způsobem, celé tři měsíce, po které byl ještě na živu, o něj pečovala jako o malém děcko a až do poslední chvilky nepřijala ten hrozný fakt, že jí doopravdy umře. Čím víc se postupně Adamův stav zhoršoval, tím víc se snažila navenek přesvědčit nás všechny a hlavně utvrdit sama sebe, že se z toho její manžel dostane a život se vrátí do normálních kolejí. Samotný Adam byl natolik statečný, že se snažil fungovat tak dlouho, jak to bylo vůbec možné, i když ho to muselo stát obrovské přemáhání. Posledních několik dní, když už byl na morfiu v nemocnici, se mu milosrdně zatemnil mozek a on se svým okolím komunikoval prostřednictvím nám nesrozumitelných matematických rovnic.

Oč víc se Helča před Adamovou smrtí snažila nepřijmout skutečný stav věcí, o to hůř na ni vše dolehlo po jeho odchodu. Totálně se zhroutila a upadla do takových depresí, že musela podstoupit ústavní léčbu. V té době jsem převzala péči o tehdy osmiletou Helenku a starala jsem se o provoz domácnosti. Pochopitelně i já jsem byla zdrcená, uvědomila jsem si, že mé až na jedinou výjimku platonické pouto vůči Adamovi bylo silnější, než jsem si byla ochotná připustit. Nicméně nově nabyté povinnosti postarat se o sestru s dcerou a o všechny záležitosti, které s tím souvisely, mi pomohly lépe zvládnout samu sebe. Bylo to nesmírně tíživé období pro nás všechny tři a kupodivu nejlépe se jím podařilo projít malé Helence. Samozřejmě, že truchlila nad ztrátou milovaného tatínka, ale možná po něm zdědila schopnost vzepřít se osudu a i v těch nejtěžších chvílích napřít své síly a jet dál.

Helču posléze propustili domů a z celkové situace tak nějak přirozeně vyplynulo, že já jsem se zatím nevrátila do své části dvojdomku a žila s holkami dál v jejich domácnosti. Ač sestru vytáhla ústavní léčba z nejhoršího, dokázala se jen velmi zvolna vracet do normálního života a mně přišlo naprosto přirozené být jí nablízku s pomocnou rukou. V tomto uspořádání jsem s Helčou a s Helenkou strávila bezmála rok a teprve, když jsem si byla naprosto jistá, odstěhovala jsem se zpátky do své oddělené části dvojdomku a vrátila se ke svému běžnému životu.

Dnes už je situaci jiná, stín smutku po Adamovi zůstane v Helčině srdci už asi napořád, ale vyrovnala se s jeho odchodem a naučila se zvládat všechny starosti všedních dní, od kterých ji on ochraňoval a s jejichž řešením jsem jí já zpočátku pomáhala. Vrátil se jí životní optimizmus, humor a dokonce se spolu občas špičkujeme, že bychom si měly obě někoho najít. Ona si mě dobírá, že už bych měla konečně skončit s těmi krátkodobými vztahy, usadit se a pořídit Helence sestřenku nebo bratránka. A já jí oplácím, že potřebuje nejen mužského pro sebe, ale i nového tátu pro dceru. Oběma nám je jasné, že druhého Adama už asi neobjeví ani jedna z nás, ale že po světě běhá dost bezvadných jiných chlapů, se kterými stojí za to žít. Chybí jen takový maličký a celkem nepodstatný detail, nějakého z nich najít, který je zrovna volný.

A jestli vás zajímá, jak to dopadá s Helenkou, tak vězte, že ta se ve svých necelých jedenácti dokáže tvářit, jakoby předčasně dospěla. Když jsme se nedávno chystaly ve třech na sobotu na celý den do přírody a z obecně známých důvodů se venku nebylo kam jít kloudně najíst, prohlásila v pátek odpoledne roztomile rozhodným dětským hlasem: „Maminko, tetičko, nemějte starost, já nasmažím řízky a udělám bramborový salát.“ Druhý den jsme se pak s Helčou sestersky shodly, že Helenčino jídlo bylo tak vynikající, jakoby nám ho připravila samotná naše nebožka maminka. A to už je co říct, to vám teda povím.