Dva chlapi v jednom stavení

„Neměl byste tu pro mě nějakou práci? Jsem šikovný, budu u vás dělat za byt a stravu, víc nepotřebuju.“ Byl jsem v nelehké situaci, zima na krku, nemohl jsem se nikde chytit, a tak jsem oslovil starého pána na dvorku jeho stavení.

Pan Antonín se na mě ani pořádně nepodíval a křiknul: „Zase jeden takový, co umí akorát žebrat a krást. Zmiz, šmejde!“ A už, už sahal po holi, aby mě vyhnal ze svého území.

Tohle byl můj už bůhvíkolikátý pokus se někde chytnout, přepadlo mě zoufalství, a tak jsem si řekl, že se tentokrát nenechám tak snadno odbýt. Upřeně jsem se zahleděl do Antonínových očí, hlavu dal trochu na stranu a špitnul: „Prosím, moc prosím.“

Pan Antonín konečně zachytil můj pohled, zarazil se, sáhl si na levou tvář, a pak prohlásil: „Kluku, vždyť ty máš flíček na úplně stejném místě jako já tuhle ošklivou bradavici.“ Zamyslel se a dodal: „Dobrá, zkusím to s tebou, ale nepočítej s tím, že u mě budeš mít nějaké lehy. Všechno si musíš zasloužit. Budeš zahánět hlodavce z chléva, hlídat kurník, aby se do něj nedostala lasička, a podobně. Koukám, že jsi mladý, teď sice vyhublý, ale až se trochu vykrmíš, zvládneš i kunu, když bude potřeba. Bydlet budeš u kravek, tam je teplo i v zimě a nějaké jídlo se tady na hospodářství vždycky najde. Ale jedno si pamatuj, seš jenom kocour a do stavení nesmíš. A budeš se jmenovat Čert.“

***

Teď však nechme pana Antonína i s jeho novým čtyřnohým společníkem chvilku spát a podívejme se na pozvánku na umísťovací výstavu útulkových koček. Uskuteční se v neděli 16. března od 11 do 16 hodin v bývalém klášteře Gabriel Loci v Praze na Smíchově v ulici Holečkova 10.

Pořadatelem výstavy je Spolek na ochranu zvířat Dobříšsko, z.s., z nějž si nyní krátce představme některé z kočičích dam a kocouřích gentlemanů, kteří tam budou netrpělivě vyhlížet dobré lidi s širokým kočkomilným srdcem, jenž by jim poskytli nové domovy. Autorkou fotografií je paní Dana Javůrková.

Sedmiměsíční Will je přítulný, hodný a hravý. Hledá domov v bytových podmínkách, nejraději s některým se svých sourozenců Zakem nebo Terrynkou.

Zak je bráška od Willa, v hravosti, přítulnosti a hodné povaze si s ním nezadá.

Do třetice jejich sestřička roztomilá a mazlivá Terry.

Dvouletý přítulný Pardál v mládí utrpěl zranění a přál by si mít svůj klid jako kočičí jedináček v rodině ve větším bytě nebo v domku se zahradou.

Čtyřletá kontaktní Didi je zvyklá fixovat se na svého člověka, vhodná do bytových podmínek.

Opatrná čtyřletá Ryška potřebuje hodně lásky, aby si zvykla na lidi a stala se mazlivou. Je vhodná do bytových podmínek.

Čtyřletá Puma má podobně opatrnou povahu jako její kamarádka Ryška. Je též vhodná do bytových podmínek a bude ráda za případnou kočičí společnici nebo společníka.

Půlroční tulivá a aktivní Betty by ráda do bytu ke druhé domácí kočičce.

A ještě pětiletý mazlivý lidumil Lubík. Má jen jedno očko a potřebuje klidné bytové prostředí v případné společnosti další kočky.

Tak a teď už honem zpátky k Čertovu vyprávění.

***

Měl jsem kliku, nebýt té bílé skvrnky na jinak černém kožichu, bůhví, jak by to se mnou dopadlo, však následující zima byla mimořádně tuhá. Ale já byl v teple a s těmi dvěma velkými stračenami v chlévě mi bylo dobře. Co já se nalovil myší, vlastně jsem od pana Antonína ani moc jídla nepotřeboval. Ale on na to nedbal, plnil svůj slib a vždycky mi něco přinesl. Tu misku mléka od stračen, do kterého mi nalámal kousky chleba. Možná se budete divit, ale já to měl rád. Jindy vajíčko od slípek a občas dokonce i trochu syrového masa, pokud si ho pořídil pro sebe. Chtěl jsem se mu odvděčit a nosil mu ulovené myši na práh stavení, ale on toho nedbal a vyhazoval je na hnůj. Asi mu nechutnaly, škoda.

Občas se na dvorku objevila škodná, a to bylo něco pro mě, věděl jsem, že musím ochránit místní zvířata před nebezpečím. Ale jednou jsem na to málem doplatil, to když se k nám za bílého dne podhrabal pod plotem velký toulavý pes. Zaštěkal, zavrčel a rovnou se začal hnát za nejbližší slepicí.

„Musíš,“ prolítlo mi hlavou, „jdi po něm, i kdybys měl prohrát, je to tvoje povinnost.“ A já šel. Byl to boj na život a na smrt, drápal jsem a kousal, co se dalo, řval u toho jak pavián, ale za chvilku mi začalo docházet, že ten pes je nad moje síly a že mě dostane. Tehdy jsem měl obrovské štěstí, pan Antonín musel zaslechnout moje vřískání, vyběhl ze stavení a na poslední chvíli toho psa zahnal. Potom mě poprvé od začátku vzal do svých hrubých rukou, odnesl dovnitř, udělal mi z deky pelech vedle kamen, tam mě položil a začal mi ošetřovat rány. „Seš bojovník, Čerte, vidím, že jsem udělal správně, když jsem si tě tady nechal.“ Ve stavení jsem mohl zůstat tak dlouho, dokud se mé rány nezahojily, pak jsem se zase vrátil do služby na dvorek a do chléva.

Jednoho klidného letního odpoledne jsem se vyhříval na slunku na kousku trávy za kurníkem a podřimoval jsem. Najednou mě probudila rána, a pak nějaké tiché naříkání. Chvilku jsem nevěděl, co se děje, ale pak jsem zaslechl svůj vnitřní hlas: „Je zle, běž rychle do stodoly, musíš!“ Já poslech, vyskočil a pootevřenými dveřmi se protáhl dovnitř.

„Dost, že jdeš, Čerte, koukej, jak jsem dopadnul,“ zaúpěl pan Antonín. Uprostřed stodoly stál o trám opřený žebřík, měl zlomenou jednu z horních šprušlí, pod žebříkem ležel pan Antonín, byl celý bledý a nohu měl vytočenou do divného úhlu. Něco se mi snažil říct, ale já mu nerozuměl, tak zběhlý v lidštině zase nejsem. Čemu jsem ale rozuměl, byl můj vnitřní hlas, který se ve mně znovu ozval a hnal mě pro pomoc k nejbližším sousedům na dvě kočičí míle daleko.

„Jémine, to musí být Čert od Antonína, kocoure, co tady děláš, jak to, že ses zaběhl až k nám?“ Ptali se mě ti lidé, a pak z mých gest, pobíhání a mňoukání velice rychle pochopili, že se u nás něco stalo a šli zpátky se mnou. Poté se děly věci, kterým jsem nedokázal porozumět, ale nakonec to dopadlo dobře. Jen od té doby si pan Antonín pomáhá při chůzi tou holí, kterou mě chtěl vyhnat, když jsem se u něj poprvé objevil. A taky mě od té nehody se žebříkem pouští do stavení pokaždé, když tam chci jít. Sice nevím proč, ale jsem tomu rád.

***

Zvířecí instinkt? Lidská intuice? Nebo to znaménko na stejném místě na tváři? Vlastně jsem se nikdy pořádně nedozvěděl, co nás s panem Antonínem přivedlo na společnou cestu životem. Ale nestěžuju si, byla to krásná léta, můj černý kožich prošedivěl a pan Antonín zestárl ještě víc. Většinu zvířat prodal, teď už si nechal jen pár slípek, které je ještě schopný obstarat.

Hodně času trávíme doma ve stavení, pan Antonín cosi pomalu kutí, potom si sedne do křesla a já mu vyskočím na klín. Chvilku mi něco vypráví, já mu odpovídám předením, a pak začneme oba podřimovat, jako zrovna v tuhle chvíli... Ale teď už mi promiňte, něco mě vzbudilo, cítím pořádně velkou myš, tak ji jdu ulovit, to ještě zvládnu. Napadá mě ji zase po čase nabídnout panu Antonínovi za to, jak se mě tehdy dávno ujal, když mi bylo nejhůř. Jenomže on by ji stejně určitě odmítnul, tak si na ní radši pochutnám sám.

Poznámka: Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.