Druhá šance

Kdyby mě Karel nepřemlouval, tak bych si to dítě tehdy nejspíš nechala, i když mi neplánované těhotenství neudělalo žádnou radost. Byli jsme spolu dost krátce, chtěli si napřed vytvořit zázemí a taky užít trochu volnosti.

Byla jsem nalomená, váhala jsem a moc se mi do potratu nechtělo. Jenomže když mě Karel stále dokola přesvědčoval, že na to dítě nejsme připraveni a můžeme si ho pořídit kdykoli později, klidně za nějakých pět let, tak jsem nakonec na tu interrupci šla. Myslela jsem se, že se mi uleví, vrátím se do role mladé, bezstarostné a prozatím bezdětně manželky, ale stal se pravý opak. Začala jsem si to vyčítat prakticky okamžitě po zákroku, pořád se mi vracela myšlenka, že jsem zmařila život vlastního dítěte a tím vlastně zabila kousek sama sebe.

Podvědomě jsem se těm vnitřním výčitkám začala bránit tak, že jsem se snažila svalit vinu na Karla a dávala jsem mu najevo, že za to všechno může on: „Kdybys do mě každý den nehučel, mohlo se nám to narodit, zvládli bychom to jako každý jiný a já nemusela být kvůli tobě nešťastná.“

Karel se bránil: „Jiřino, vždyť jsem ti říkal jen svůj názor a ty ses nakonec rozhodla z vlastní vůle, tak to teď na mě neházej.“

Spory se vyostřovaly, až dospěly do fáze:

„Já si tě radši neměla brát, tohle by se mi nestalo!“

„Taky si myslím, měl jsem si najít ženskou, která ví, co chce!“

Nebylo tedy divu, že se nám celé to naše krásné manželství s velkými plány sesypalo jako domeček z karet a my šli od sebe.

Po odchodu od Karla jsem se odstěhovala do jiného města, chtěla jsem být od něj co nejdál, myslela jsem si, že útěkem se mi uleví, ale nebylo to nic platné. Uvědomila jsem si, že se vlastně snažím uniknout sama před sebou a dospěla k názoru, že pokud nedočiním to, co jsem udělala, nebudu moct být už nikdy šťastná. A strašně jsem začala toužit po dítěti, klidně i za cenu, že na něj budu sama. Ale v tomhle jsem měla kliku, seznámila jsem se s mužem, který byl sice o deset let starší, ale rozvedený, bezdětný a chtěl úplně to samé co já, tedy normální fungující rodinu. Po pár prvních schůzkách jsme měli oba dojem, jako bychom k sobě odevždy patřili, a že byla jen otázka času, než nás osud svede dohromady.

Na potomkovi jsme začali s Jirkou pracovat asi po půl roce a dělali si velké plány, jak o něj budeme pečovat a vychovávat ho, aby z něj vyrostl dobrý člověk. Nedlouho poté se mi jedné noci zdál osudový sen.

Tehdy jsem nepoznala, jestli to vzešlo z mého někdejším potratem zkroušeného podvědomí, jestli to byl skutečný sen nebo nějaké duchovní vjemy na rozhraní spánku a bdění. V tom snu jsem byla uvelebená ve svém oblíbeném křesle, bylo husté šero, skoro tma, Jirka nebyl doma, ale já věděla, že nejsem v bytě sama. Začala jsem se bát a v tu chvíli jsem uslyšela, jak ke mně někdo promlouvá. Tedy spíš vycítila, než uslyšela, ten hlas neměl zvuk, vnímala jsem ho beze slov a ani jsem neviděla, kdo ke mně mluví.

„Neboj se, jsem s tebou. Neopustil jsem tě od chvíle, kdy jsem se ti měl narodit a teď ti sedím na klíně, abych ti byl co nejblíž. Jsi těhotná, ještě o tom nevíš, a pokud těhotná zůstaneš, tak si ti tentokrát skutečně narodím. Ale musím tě varovat, potřebuji na tento svět, abych odčinil mnoho zla, kterého jsem se v minulém životě dopouštěl vůči druhým, a podaří se mi to pouze, pokud tento život prožiju jako postižený člověk. Vím, že tě tak zatížím a nemám právo to po tobě chtít, mohu tě jen prosit, abys mi to umožnila.“

Vypsala jsem to formou slov a vět, ale ve skutečnosti šlo spíš o myšlenkové vjemy s jasným poselstvím. Když to skončilo, tak jsem se probrala ve vlastní posteli, vedle mě tiše pravidelně oddychoval Jirka a já si na chvilku byla jistá, že to nebyl sen, ale že ke mně promlouvala duše, která se chystá na tento svět. Pak jsem začala o všem pochybovat, ale za pár dní mi doktor oznámil, že jsem skutečně těhotná. Na jedné straně jsem měla obrovskou radost, ale na druhé straně mě zamrazila představa, že na tom snovém sdělení může být přece jen něco pravdy. A tak jsem se rozhodla, že se s tím svěřím Jirkovi, snad si o mně nebude myslet, že jsem se dočista zbláznila, a probere to se mnou.

Ještě týž večer jsme měli dlouhý rozhovor a já tehdy ocenila Jirkův citlivý přístup. I když těmhle věcem nikdy nevěřil, pozorně mě vyslechl a já poznala, že mu šlo především o to, abych byla klidná a neměla z ničeho strach. Během toho povídání jsem se utvrdila v rozhodnutí, že si to dítě bez ohledu na varování ve snu nechám a on mě nakonec ujistil, že bude v každém případě stát na mé straně, ať už to dopadne jakkoli.

***

Tohle všechno se odehrálo před mnoha léty a já netuším, jestli by dnešní medicína dokázala něco odhalit, ale v té době se v průběhu celého těhotenství nezjistilo nic, co by nasvědčovalo, že dítě nebude v pořádku. Sice mě to na čas uklidnilo, ale s přibývajícími měsíci a rostoucím břichem jsem si čím dál častěji vzpomněla na ten sen. Sice jsem měla strach, jak to celé dopadne, ale přítomnost Jirky a jeho láskyplný, klidný a realistický postoj mi dodával tolik potřebný klid a odvahu.

Těsně před porodem jsem měla ještě jeden duchovní prožitek, tentokrát už to nebyl sen, pouze krátký intenzivní pocit, který netrval ani celou minutu. Nevím, jak bych to popsala slovy, vnímala jsem hluboký vděk duše přicházejícího dítěte, že mu umožním se narodit. Vděk, který mě sice potěšil, ale zároveň velice silně zavázal.

Michal se narodil slepý a nebyla žádná naděje, že by mohl někdy v životě vidět. Musím říct, že zejména po tom druhém duchovním prožitku jsem něco podobného čekala a nebyla překvapená. Spíš než zklamání nebo dokonce zoufalství jsem pocítila povinnost udělat pro to dítě všechno, abych mu pomohla s jeho hendikepem. Než abych nadávala osudu za to, že se mi narodilo postižené dítě, zatímco všechny matky v okolí mají děti zdravé, jsem to přijala za svůj úkol a snažila se být vděčná.

Mnohokrát jsem si vzpomněla na svůj někdejší potrat a říkala si, že má-li Michal svou slepotou něco odčinit, tak já vlastně svou péčí o něj také a že jsme teď oba dostali druhou šanci. A Jiří? Dodržel svůj slib z našeho večerního rozhovoru na začátku těhotenství, nesmírně mi pomáhal a já nevím, jestli bych to bez něj dokázala zvládnout. Jsem strašně ráda, že Michalovým otcem je právě on a nikoli můj první manžel Karel.

Napřesrok oslaví Michal šestadvacáté narozeniny a my s Jirkou jsme na něj velice hrdí. Navzdory slepotě z něj vyrostl laskavý člověk, vystudoval, našel si partnerku a ve své profesi pomáhá mentálně postiženým lidem.