Dobří a špatní učitelé?

Těch dobrých je bezesporu většina, ale existují i nějací špatní? Jako naprostý laik v pedagogických sférách bych si dnes nic takového nedovolil tvrdit, avšak ve svých školních létech jsem měl zcela jasno.

Ta nejlepší z těch mých, na kterou nikdy nezapomenu, byla paní učitelka Hrušková. Ano, dovolím si zde použít její skutečné jméno, i když vím, že ona už si mé řádky dávno nemůže přečíst. Tedy pokud v učitelském nebi nedisponují nějakým zvláštním kouzelným kukátkem, kterým by mohli sledovat, zda se jejich bývalým žákům daří v životě zužitkovat umy a vědomosti, které do nich kdysi nahustili.

Možná tušíte, že právně tahle skvělá pedagožka byla tou, která mě a dalších třicet zvědavých a vyjukaných dětí přivítala na začátku první třídy. A pak nás svým napůl kantorským a napůl maminkovským přístupem měla provázet celých pět let prvního stupně. Bohužel nemohu ke své škodě a ke škodě svých tehdejších spolužáků napsat provázela, protože měla podlomené zdraví a v průběhu třetí třídy musela definitivně přestat učit. Zbytkem prvního stupně nás už pak provedlo několik jejích nástupkyň, na něž už nemám zdaleka tak výrazné vzpomínky a z nichž žádná nám nedokázala vštípit tolik vědomostí a lidskosti jako právě ona.

První a poslední, v tom je kus osudovosti, ba možná přímo magična. Základní školu jsem započal pod křídly paní učitelky Hruškové a zakončil v přísné péči češtinářky a zároveň třídní paní učitelky Albrechtové. Asi si dovedete představit, jak nelehké muselo být dokázat si poradit s bandou třiceti puberťáků, kteří chtěli dělat všechno možné, krom vstřebávání výkladu té otravné ženské za katedrou. Nicméně paní učitelka Albrechtová si s námi uměla poradit s noblesou sobě vlastní a natlouct nám do střapatých hlav nejen pravopis, ale též literární velikány i s jejich stěžejními díly. A navrch se jí jenom tak mimochodem podařilo vštípit nám základy slohu, abychom se v životě dokázali gramotně vyjadřovat.

Celou dobu jsme ji měli za přísnou dámu, která nám neodpustila ani jeden špatně použitý ypsilon a která nemilosrdně trestala třeba i takovou prkotinu, jakou byla záměna bratří Čapků a přiřknutí autorství Dášeňky Josefovi. O to víc nás paní učitelka Albrechtová překvapila, ba přímo šokovala, když se s námi oficiálně loučila při posledním zvonění. Prostě a jednoduše si nás všechny své svěřence z 9. A tahle zásadová dáma pozvala a nacpala do svého malého panelákového bytu a tam si s námi přiťukla vínem. Z jedné litrovky sice vyšlo na každého jen pár loků, ale byli jsme hluboce neplnoletí, a kdyby to někdo rozmajznul, asi by z toho měla průšvih jako mraky. Tímhle svým počinem nás tehdy prostě dostala a já bych se s odstupem mnoha let vůbec nedivil, kdyby i posunula o krůček k dospělosti.

Teď z opačného pólu. Už si ani nepamatuju, jestli to bylo na základce nebo na střední a jak se ten soudruh učitel, co nás měl na výtvarku, jmenoval. Ale nebyl jsem zdaleka sám, kdo ho tehdy řadil k těm učitelům nikoli dobrým. Ve vlastních očích byl panem umělcem, mistrem malířem a zaníceným propagátorem směru, zvaného socialistický realizmus.

O skutečných velikánech, jakými byli například Rembrandt van Rijn, Vincent van Gogh a s nimi srovnatelní, nás tenhle kantor seznámil jak tak letmo, aby se neřeklo a hlavně aby se příliš nezdržoval od toho, co sám považoval za důležité. Tím byla díla jeho vlastní a urputná snaha vychovat z nás embrya svých následníků. Nicméně námi namalované pěsti dělnické třídy nebyly v jeho očích dostatečně zaťaté, kladiva dost úderná a pěticípé hvězdy dost rudé. Navíc jsme jako správná tlupa výrostků nevěnovali jeho výkladu a snaze náležitou pozornost, pročež se rozčiloval, v obličeji nabýval své oblíbené barvy a lál nám větou, že hází perly sviním, až se okna ve třídě otřásala v pantech. Nevím, jestli se i tenhle kantor nakonec dostal do nějaké prapodivné sféry učitelského nebe, ale pokud ano, určitě si tam rochní blahem a pilně se ohání štětcem při malování svých Marxů a Leninů.

Ale proč jsem se vlastně o těch učitelích tak rozepsal? Protože mi připadá, že by si zasloužili daleko víc úcty a respektu, než kolik se jim v dnešní době dostává. V době, kdy musejí pracovat v nešťastně nastaveném školském systému. Kdy si nemohou dovolit zjednat ve třídě patřičnou kázeň, aniž by se vystavovali nebezpečí popotahování za domnělé násilí na žácích. A dokonce kdy jsou učitelé začasto v očích rodičů hromosvodem, který může za to, že oni sami nedokázali svým potomkům vštípit aspoň základní zásady slušnému chování.

Věřím, že pokud by se dnešním učitelům dostalo vší té úcty a respektu, kterých si z titulu svého poslání zaslouží, byli by všichni veskrze dobří. A kdyby se mezi nimi čirou náhodou objevil nějaký špatný, záhy by přestal být učitelem.