Do Prahy za kočkami

Jenom tak na nezávazný lov někam do vinárny nebo rovnou na jistotu do nočního klubu? Ale kdepak, výpravu do metropole za dvounohými kočkami přenechám jiným, já se zajedu podívat na ty čtyřnohé.

Okolnosti mi tentokrát bohužel nedovolily připravit pozvánku na umísťovací výstavu útulkových koček, a tak jsem se minulou neděli vypravil na pražský Smíchov udělat aspoň reportáž. S myšlenkou, že to těm číčám musím nějak vynahradit, jsem vyrazil hodně brzy, metrem dojel na Karlák a zjistil, že je strašně málo hodin. Bylo příjemně po dlouho očekávaném dešti, a tak jsem se rozhodl dojít zbytek pěšky. Vzal jsem to přes Jiráskův most, neodolal a pořídil trochu klasiky (včechny fotografie jsem spáchal vlastnoručně).

K tomu Malostranská vodárenská věž.

Pak Holečkovou nahoru až ke klášteru Gabriel Loci.

Upoutávka na výstavu s kytičkou. Teda ne, že bych do toho chtěl mluvit, ale já si pořádnou upoutávku představuju jinak. Poněkud výraznější, a když už kytku, tak ne umělou. Zvlášť, když jde o kočky, ty si to přece zaslouží.

Přípravy před vpuštěním kočkomilných návštěvníků.

První vinárenskou kočku jsem ulovil... totiž, co to plácám, prvního umístěného kocoura se mi podařilo vyfotit, až když byl v přepravce. Je to Oskar, jsou mu dva roky a stěhuje se k usměvavé obrýlené dámě vlevo.

Je známým jevem, že když má člověk dlouhá léta nějaké zvíře, začne mu být vzhledově podobný. Tady to zřejmě zafungovalo hned na začátku, přijde mi, že rok a půl starý Toník a jeho nová maminka jako by si z oka vypadli.

„Honzo, pojďte sem, mám pro vás kočičí ponožky!“ Součástí každé umísťovací výstavy je i charitativní bazárek, a já se jednou téhle ochotné paní zmínil, že hrozně rád nosím ponožky s kočičími motivy. Od té doby mě jimi pilně zásobuje.

Černé kočky přinášejí štěstí. Tohle je Jess, zřejmě velice aktivní tvor, však se snaží ze všech sil prchnout z rukou útulkářky. Nezbývá než doufat, že těm dvěma mladým lidem zůstane úsměv ve tvářích, až si Jessinku přinesou domů a vypustí z přepravky.

„Marečku, podejte mi pero.“

„Já jsem Tuček, pane profesore.“

Tenhle rok a půl starý Mareček pravděpodobně klasické filmové hlášky nezná. Je zatím poněkud vykulený, ale to přejde a psací pera určitě nebude nikomu podávat, krást, ani vracet, jen si s nimi možná bude hrát.

Tak, milá Penelopko, ještě pusu na rozloučenou a teď už šupaj domů k usměvavé mladé paní.

Předávka vždy začíná celkem zdlouhavým papírováním, po kterém následuje pokud možno rychlý přesun kočky do přepravky. Občas to nestihnu, ale v tomhle případě na mě jak paní útulkářka, tak noví majitelé ochotně počkali, abych mohl Auri v klidu vyfotit.

Pak už jsem se vdal na cestu domů a oni mi ještě zvesela zamávali.

Umísťovací výstava byla i tentokrát velmi úspěšná a do nových rodin se odstěhovalo 29 z 33 koček a kocourů.

Nu a já se konečně dočkal kočky dvounohé. Však se podívejte, jaký lákavý oběd mi ta moje drahá doma přichystala, zatímco jsem se poflakoval po matičce Praze.

Poznámky:

• Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.
• Fotografie nezletilých osob jsou publikovány se souhlasem jejich rodičů.