Děti starších rodičů

Mnoho lidí dnes zakládá rodinu ve vyšším věku, než tomu bývalo dříve. Je to pochopitelné, lidé se snaží nejprve vybudovat určité zázemí a teprve potom se rozhodnou mít děti. Lze však určit nějakou horní hranici pro „rozumné“ rodičovství? Pravděpodobně se mnou celá řada z vás nebude souhlasit, ale osobně se domnívám, že ano, alespoň přibližně. Nemám na mysli hranici biologickou, i když též zde pozdní těhotenství a porod přináší svá úskalí. Rád bych se zamyslel nad hranicí sociální a společenskou.

Možná jsem příliš konzervativní, ale zastávám názor, že muž by neměl zplodit potomka později než v takovém věku, aby jej byl schopný materiálně zabezpečit až do ukončení jeho případných studií. Tahle definice je samozřejmě příliš obecná, ne každý může kalkulovat s tím, že jeho schopnost výdělku skončí s odchodem do důchodu. Leckdo může přijít o práci a zdroj jeho příjmů náhle vyschne, jiný dlouhodobě onemocní, další se naopak živí takovým způsobem, že jej důchodový věk neohrozí. I když je tedy případné určení nejzazšího věku pro pořízení potomka z tohoto pohledu spíše orientační, člověk by s ním měl jakým způsobem počítat, a netýká se pouze mužů, ale i žen.

Samozřejmě lze namítnout, že si náš potomek, případný budoucí student, může vydělávat po brigádách nebo že může studovat při zaměstnání. To je bezesporu pravda, avšak obávám se, že náklady na studia postupně porostou. Placených škol bude pravděpodobně přibývat a takový „student samoživitel“ si bude muset vydělat na živobytí i školné. Nedej bože, aby navíc musel podporovat své staré rodiče, kteří nevyjdou s mizernou penzí.

Další aspekt, hovořící proti pozdnímu rodičovství je rovina společenská. Dítě se začleňuje do kolektivu svých vrstevníků již od mateřské školy, a ostatní děti velice dobře vnímají rodiče svých spolužáčků. Vnímají, porovnávají a hodnotí, jak má kdo hezkou a mladou maminku či tatínka. Náhodná naivní otázka „proč si pro tebe chodí vždy babička a nikdy ne maminka?“ se pak snadno může stát podkladem pro vznik pocitu méněcennosti u dítěte starších rodičů. Zejména, vrací-li se podobný negativní podnět v různých formách po několik následujících let.

Faktem je též to, že starší rodič bývá často opatrnější a může mu působit problém pouštět se do „odvážnějších“ aktivit například na společných výletech s přáteli a jejich rodinami. Jeho potomek se pak cítí ochuzený a ptá se sám sebe a svých rodičů „proč ne my, když všichni ostatní ano?“

Nechci zde působit jako nějaký škarohlíd a bezpodmínečně tvrdit, že pozdní rodičovství je v každém případě špatné. Už vůbec nemám v úmyslu komukoli doporučovat přerušení těhotenství, pokud vzniklo v takovém období života neúmyslně. Domnívám se však, že u plánovaného rodičovství by lidé měli vzít na zřetel i takové aspekty, které možná nejsou na první pohled tak zřejmé, případně které považují za bezvýznamné.