Děti odtržené od civilizace

Občas se setkáváme s případy, kdy mladá rodina plánuje vychovávat nebo již dokonce vychovává své děti izolovaně od jejich vrstevníků. Takoví lidé žijí mnohdy stranou od civilizace, s níž udržují pouze ty nejnutnější kontakty. Technické vymoženosti moderní doby využívají pouze sporadicky, pokud je vůbec mají. Své děti neposílají do školy, vyučují je a připravují je na život sami, a to cestou lásky a dobra.

Pokud je výchova potomků prováděna opravdu v láskyplném prostředí, případně zaštítěném křesťanskou vírou, člověk by se mohl na první pohled domnívat, že je vše v pořádku a že z takových dětí jednou vyrostou dobří a pracovití lidé, mající pevné morální základy. Jenže, obrazně řečeno, každé ptáče musí jednoho krásného dne vyletět ze svého rodného hnízda a začít se bez pomoci druhých potýkat s nástrahami života.

Představme si malé přirovnání. Budeme-li nějaké dítě udržovat od samotného narození ve zcela sterilním prostředí, prostém všech bakterií a virů, znemožníme mu, aby si vytvořilo protilátky. Když ho pak umístíme do běžného prostředí, ve kterém ostatní lidé úspěšně bojují s nejrůznějšími infekcemi pouze za cenu občasných onemocnění, vystavíme jej něčemu, čemu nedokáže vzdorovat. Záhy onemocní a bez intenzivní lékařské pomoci může být ztraceno.

Podobně je na tom mladý člověk, který až dosud pobýval výhradně v ochranném všeobjímajícím rodinném kruhu. Po jeho opuštění je rázem konfrontován s životem, který nám ostatním připadá normální, někdy snad trochu tvrdší, jindy možná snazší. Životem plným každodenních protivenství a soupeření, která si my mnohdy ani neuvědomujeme, ale která jsou pro něj něčím novým, s čím se nedokáže poprat. On se totiž „prát“ vůbec neumí a neví, že bez občasného boje v životě prostě neuspěje. Nenalezne si nebo si nalezne jen velmi obtížně partnera, zaměstnání, kamarády a nevytvoří si další vazby, které jsou k normálnímu životu potřebné.

Proto se mi, opět obrazně řečeno, otvírá kudla v kapse pokaždé, když o takovém případu zaslechnu. Je mi už dopředu líto člověka, kterého se to týká a který to bude mít nesmírně složité, až jednou vyroste a postaví se na vlastní nohy. Anebo pokud se na ně nepostaví a zůstane závislý na svých stárnoucích rodičích, kteří to s ním sice mysleli dobře, ale připravili mu nelehký život.

Ještě mnohem horší jsou případy, u kterých se v takto izolované výchově objevují prvky náboženského sektářství se všemi jeho nešvary, jakými jsou například neúcta k lidem stojícím mimo sektu, veganství, odmítání transfuze krve i za cenu smrti, a podobně. A vůbec nejhorší je, pokud je na dítěti pácháno násilí. Ale to už by bylo na úplně jiné povídání.

Prvek individuální výuky rodiči je podle mého názoru přijatelný a prospěšný pouze u hendikepovaných dětí, pro něž by byla klasická školní docházka obtížná, případně nemyslitelná. Zde se však nejedná o odtržení od civilizace, protože takoví rodiče obvykle spolupracují s odbornou lékařskou a pedagogickou pomocí, a navíc, pokud je to možné, využívají moderní technické prostředky, které jim jejich nelehký úkol mohou alespoň částečně usnadnit. Před takovými rodiči naopak smekám a oceňuji jejich rozhodnutí nedat své dítě do ústavu, ale starat se o něj v rodinném prostředí.