Dejte si pozor, jakou ženu chcete obejmout, pánové

Smrákalo se a padala mlha. Na zastávce jsem uviděl známý obrys, byla ke mně otočená zády a hledala cosi v kabelce. Tiše jsem se k ní přiblížil, objal ji a pevně k sobě přitisknul. V ten moment mi došlo, že něco není v pořádku.

Tehdy jsme byli s manželkou spolu nejmíň dvacet let, takže jsem už dávno přesně věděl, jak chutná mít ji v náručí. Tentokrát to však bylo nějaké jiné, jakoby od rána téměř neznatelně přibrala v bocích a zmenšila se o pár centimetrů.

Překvapeně jsem uvolnil své sevření, otočila se, já od ní prudce odskočil a doslova zkameněl. Na postavě tolik podobné mé drahé seděla hlava neznámé mladé ženy a tvářila se, že mě za tu nehoráznou něžnost pošle kamsi do pekel. Už, už otvírala ústa, aby mě v lepším případě seřvala jako malého kluka, v horším začala volat o pomoc. Pak se však zarazila, zřejmě mě zachránil výraz naprostého zmatení, který vyčetla z mé tváře. „Vy... vy jste si mě asi s někým spletl?“ Vykoktala a čekala na mou odpověď. „Ano, spletl, promiňte, dobrý den,“ zaznělo nejapně z mých úst. Od dalšího trapného vysvětlování mě vysvobodila tramvaj a já jí už naštěstí nestihl říct, že jsem si ji spletl s vlastní manželkou.

***

Byla to skromná drogerie, zdaleka ne tak bohatě zásobená, jako jsou ty dnešní. A taky maličká, žádná samoobsluha, jen pult a za ním v regálech vystavené zboží. Onoho dávného pátku jsem se vracel z práce s myšlenkou, že mě o víkendu čeká malování. Tónovací barvy mám od minule, tak se jen stavím pro primalex.

Blondýnka položila na pult sadu zbrusu nových laků na nehty a usmála se: „Máte štěstí, mladá paní, zrovna přišlo zboží. V klidu si vyberte, který by se vám líbil.“ A brunetka před pultem si dávala načas, možná přemýšlela o tom, jakým odstínem toho svého nejvíc potěší. Zahlédla mě koutkem oka, jen na moment jí blesklo hlavou „já vím, zdržuju, snad mi to ten chlap odpustí“ a v klidu vybírala dál. Nezlobil jsem se na ni za to čekání, jen jsem jí věnoval kratičký úsměv a začal přemýšlet, zda manželka bude chtít na zeď do ložnice žlutou nebo růžovou. Anebo oranžovou?

„Jeden primalex, prosím.“ Nákup mi trval jen pár vteřin, a tak jsem ještě stihl podržet dveře brunetce, která si svůj nový lak na nehty pečlivě ukládala do kabelky. Poděkovala mi, vyšla a já za ní. Pak se však zarazila a otočila: „Jé Honzo, to jsi ty, no to je fór, promiň, já si tě nevšimla.“ Rozesmáli jsme se, neměli jsme si co vyčítat, však ani já v té drogerii nepoznal svou vlastní ženu.

***

Roky uplynuly, jako když necháš protékat mezi prsty jiskřivou vodu z horské bystřiny a my se odstěhovali na venkov.

„Soni, ten tvůj Honza se na mě zlobí? Nevíš, jestli jsem ho něčím nenaštvala?“ Ptala se sousedka mé ženy s neskrývaným překvapením a s náznakem skryté výčitky. Ti lidé jsou naši dobří přátelé, manželka byla její otázkou dost zaskočená a dožadovala se podrobností. „No, víš, teď jsem s ním dvakrát jela autobusem a on se ke mně nehlásil. Tvářil se, jako by mě ani neznal a já si vůbec nejsem vědomá, že bych mu něco udělala.“

„To, nic, Květi, toho si nevšímej a neber si to osobně,“ snažila se mě zachránit moje zákonná. Pak spiklenecky dodala, že jako chlap se často a rád bůhvíkde toulám v myšlenkách a prostě nevnímám své okolí.

Tak nevím. Budu s tím muset něco udělat, bylo by škoda rozkmotřit se s přáteli jen kvůli vlastní roztržitosti. Už to mám. Až příště potkám Květu na zastávce, tak ji bez varování obejmu, abych ji ujistil, že se na ni nezlobím.

Nojo, jenomže co když Květa to moje přátelské sevření v náručí nějak špatně pochopí? Anebo co když to dokonce nebude ona a já se zase zmýlím jako tehdy před léty?