Dědičná závislost v naší rodině

Podobné diagnózy nebo, chcete-li, posedlosti či rodinná prokletí nejsou ničím výjimečným a byly popsány v literatuře nejen lékařské, ale i detektivní. Dopátral jsem se, že u nás se něco takového poprvé objevilo už před sto léty.

Nicméně s tímto naším rodovým zatížením se vám svěřím až později. Pro tuto chvilku se pomyslně přenesme na umísťovací výstavu útulkových koček, která se uskutečnila minulou sobotu v botanické zahradě v Nuslích a na níž našlo nové domovy 49 z 59 čtyřnožců. Podívejme se nyní na pár z nich.

Maličkou Kitty si nová maminka přebere z rukou paní útulkářky a odnese domů ke kočičí kamarádce.

Čtyřměsíční Teddy před cesou domů zvědavě vykukuje z přepravky.

Vznešené koťátko Elisabeth je napřed v náručí paní útulkářky...

...aby se vzápětí schovalo k nové mamince.

Usměvavá dvojka - on se jmenuje Tomášek, její jméno bohužel neznám, ale vím, že jim spolu bude dobře.

Julinka druhá nahradí nové mamince (vpravo) Julinku první, která jí po dvaceti létech odběhla za duhový most.

A ještě maličká kočička Kája. Holkám to sluší, nu, řekněte sami.

A teď už vám tedy konečně prozradím tu naši dávnou posedlost. V čem vlastně spočívá? Je to jednoduché, ba přímo stylově tematické, v nezvladatelné a zřejmě i neléčitelné oblibě koček a v závislosti na nich.

Kořeny jsem vypátral už u svého tatínka, narozeného ve dvacátých létech minulého století v Bratislavě, kde jeho rodiče dlouhodobě pracovali. Bydleli v sedmi, tedy tátovi rodiče, jeho bratr, on sám, větší pes neurčité rasy, kočka a andulka ve skromném nepříliš vytopeném bytě.

V zimních měsících, kdy se lidští jedinci tak tak zahřívali u malých kamínek, býval na tu jejich nesourodou zvířecí smečku humorný pohled. Žádný boj predátorů a kořistí, v němž by se pes snažil zakousnout kočku a kočka ulovit ptáka, se nekonal. Pes si vždy ráno lehl na zem na nevelký obdélník slunečního světla, dopadajícího do místnosti oknem a zatočil se do oblouku. Vzniklé místo pod jeho břichem mezi předníma a zadníma nohama obsadila kočka a zaujala podobnou polohu, aby ponechala kousek prostoru andulce ve svém, obrazně řečeno, náručí.

Takto společně podřimovali až do chvíle, kdy se sluneční obdélník posunul o kousek dál, to je pak pes ze sebe setřepal a udělal pár kroků, aby určil nové místo ke společnému zahřívání. Tímto způsobem prý dokázali v jednom chumlu prospat celé dopoledne až do chvíle, než se sluníčko stočilo tak, že už na podlahu nesvítilo, a teprve poté se začali věnovat svým vlastním aktivitám.

S tatínkova vyprávění si pamatuji, že všechna tři zvířata požívala v rodině velké vážnosti a nikdo by na ně nedal dopustit. Je tedy zřejmé, že v této době ještě nešlo o čistou posedlost kočkami a že tato choroba byla naředěná posedlostí i dalšími dvěma živočišnými druhy.

O to větší kočkomilská darda přišla z druhé strany, tedy z rodiny mé manželky. „Nelez tam furt, určitě dotáhneš domů blechy!“ Sonini rodiče kočky v oblibě neměli, ani žádnou doma nevlastnili a její maminka pravidelně těmito slovy peskovala moji budoucí manželku poté, co se vracela od tety. Odehrávalo se to vždy při návštěvách západočeské větve jejich rodiny, kdy Soňa, než aby jako hodné dítko tiše a způsobně seděla s dospělými, prchávala do vedlejší chalupy za tetou podivínkou, která mívala koček minimálně dvanáct. Řečeno moderním jazykem ona teta provozovala cosi jako předchůdce dnešního domácího depozita a Soňa vykazovala jasné a nezpochybnitelné příznaky těžké posedlosti kočkami.

Není tedy divu, že bezkočičí roky našeho zanedlouho padesátiletého manželství by se daly hravě spočítat na prstech a že obě naše dcery byly vystaveny tak silnému kočkofilnímu tlaku, že se proti němu neměly šanci ubránit. K posledku se to projevilo u té mladší, inu posuďte sami.

„Lucko, ty ses snad zbláznila!’“ Pomyslel jsem si v duchu, když jsem se ani ne před čtrnácti dny dozvěděl, že si naše mladší dcera pořídila ke dvěma malým dětem, o něž se stará sama, ještě dvě sotva tříměsíční koťata. Z depozita, samozřejmě, zcela v souladu s kořeny naší rodinné psychické zátěže.

„No co, měla jsem dvě děti, a teď mám holt čtyři, koukej, jací jsou Samík s Violkou roztomilí a krásní,“ prohlásila suše.

Nu a já jí samozřejmě dal zapravdu, co jiného byste taky mohli čekat od letitého kočkaře, který už plynně mňouká a sám je téměř kocourem. Vlastně jsem se jí vůbec nedivil, jen se na ta koťata koukněte, taky by vám učarovala. Navíc z vlastní zkušenosti z celoživotní závislosti na kočkách dobře vím, že jejich přítomnost v rodině výrazně pozitivně ovlivňuje nejen celkovou atmosféru, ale i výchovu malých dětí.

Vpředu Samík a za ním Violka, holt jako správná koťata umí pózovat už od začátku.

Poznámky:

• Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.
• Fotografie nezletilých osob jsou publikovány se souhlasem jejich rodičů.
• K pachatelství fotografií se dobrovolně přiznávám krom té poslední, kterou má na svědomí moje mladší dcera.