Dáte si svatomartinskou husu?

Když jsem jako malý kluk pobýval u své babičky v Posázaví, tak jsem měl před těmihle velkými bílými opeřenci pořádný respekt. Moje prarodička je sice u chalupy neměla, ale občas jsem se s nimi setkával u jejích známých.

Však si to představte, malý pětiletý capart, měřící něco málo přes metr a proti němu mnohohlavé hejno hus, které na něj syčí, natahují krky, a když roztáhnou křídla, tak jsou pomalu větší než on. „Neboj se, Jeníčku, oni ti neublíží,“ uklidňovala mě babička, ale pro jistotu si stoupla přede mě, aby mohla včas zasáhnout, kdyby se některá z nich přece jen rozhodla zaútočit štípnutím. A když už babička stála přede mnou, pokaždé odněkud vyčarovala hrst lupení, aby je mohla hodit husám na přilepšenou.

Byla to právě ona, která položila základy mého kladného vztahu k těmto kejhajícím stvořením. „Jeníčku, v sobotu přijedou rodiče, bude akorát svatého Martina, Blaženka mi slíbila husu, tak si ji upečeme. Pomůžeš mi?“ Nu a já vykulil svá dětská kukadla, horlivě přikývnul a už se činil při všech těch přípravách. Ne, že bych byl v tom věku babičce v kuchyni moc co platný, ale bavilo mě to, vůně pečícího se ptáka mě nalákala a chuť posléze dočista fascinovala. Však jakpak by taky ne, když byla od babičky a já něco takového ochutnal poprvé v životě.

Léta běžela, babička odešla na pravdu boží a já měl najednou husí pauzu. Jak co do kontaktů s živými, v pražských bytech holt tihle opeřenci obvykle nežijí, tak co do konzumace, maminka je do našeho domácího jídelníčku nezařazovala. A v restauracích? Tam taky ne, s rodiči jsme je navštěvovali jen zřídka, takže vlastně ani nevím, jestli se na svatého Martina podávaly už tehdy. Čímž pádem jsem prakticky zapomněl, jak taková dozlatova upečená husička chutná.

Přesuňme se v čase ještě dál. „Honzo, jak letos oslavíme výročí, skočíme na svatomartinskou husu?“ Ptává se mě rok co rok v těchto dnech má současná, první a zároveň dlouholetá manželka. Ona se totiž kdysi dávno přeřekla u oltáře, respektive na národním výboru, kde se tehdy konávaly svatby. Budiž jí omluvou, že oddávající úředník poněkud mumlal a drmolil, ona nerozpoznala jeho klíčovou otázku a nejspíš se domnívala, že se jí ptá, jestli si to ještě nechce rozmyslet. Vyřkla tedy své osudové „ano,“ a když si vzápětí uvědomila svůj omyl, bylo už pozdě, neb onen úředník byl neoblomný. A jak to souvisí s husami? Jednoduše, stalo se to den před svatým Martinem.

„Jasně, že zajdeme,“ pravidelně odpovídám na dotaz ohledně oslavy výročí. Manželkám se přece neodporuje, zvlášť když jsou současné, první a dlouholeté, a už vůbec ne, pokud jde o návrh na způsob oslavy takového důležitého dne.

„Fajn, už se těším, jak si to pěkně užijeme. Zařídíš to, viď?“ A mám to, když neodporuje, tak zkrátka neodporuje.

Dlužno říct, že už jsme tímhle způsobem se Soňou zkonzumovali celou řadu svatomartinských hus. Vlastně takové malé hejno. Některé oslavy si byly podobné jak vejce vejci (husí samozřejmě), takže zapadly v paměti, jiné byly čímsi specifické, nezapomenutelné.

Na pražském Arbesově náměstí je hospoda, bohužel nemůžu říct která, abych jí nedělal reklamu. Stojí tam už drahně let a mně utkvěla v paměti, i když jsem ji tehdy navštívil jen náhodou. Za hluboké totality jsem si tam skočil na oběd, už nevím, jak se jmenovala, ale se svatým Filipem a Jakubem jako dneska to rozhodně nesouviselo. V klídku jsem si pojídal gulášek, popíjel desítku a najednou copak to slyším od stolu štamgastů. „Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša, běž domů, Ivane, a už se nevracej...“ Protestsong proti ruské okupaci v roce 1968, a to tak, že v pravé poledne a pěkně nahlas. Za to se tehdy i zavíralo, ale ti odvážní kluci měli kliku, soudruzi zřejmě zaspali a nevyhmátli je.

Před pár léty jsem si v souvislosti s plánováním oslavy výročí, potažmo konzumace svatomartinské husy na tuhle hospodu vzpomněl, zajednal stůl i krmi a byl zvědavý, jak to tam po tak dlouhém čase vypadá. Nu, samozřejmě jsem to tam nepoznal, průměrný socialistický pajzl se přerodil v klasickou českou restauraci, která si váží svých hostů. Vyfasovali jsme mladou, pohlednou, usměvavou a výrazně plnoštíhlou servírku, která zřejmě usoudila, že jsme příliš hubení a potřebujeme to nějak dohnat. Nu, co vám mám povídat, obrovskou porci husičky s červeným zelíčkem a kombinací knedlíků jsme do sebe ještě jakž takž narvali, ale pozornost podniku v podobě přerostlé sladké tečky jsme si museli nechat zabalit s sebou. Tak, tak jsme se tehdy s funěním odvalili na MHD.

Loni se v těchto dnech konala jakási literární akce v Litoměřicích, byli jsme na ni se Soňou pozvaní a na svatomartinskou husu jsme jaksi pozapomněli. Tedy já jsem pozapomněl, má drahá polovice ne tak docela a hned po příjezdu do onoho malebného severočeského města pravila: „Ty, kocoure, támhle kousek za náměstím je pivovar, dneska je akorát jedenáctého, třeba se chytneme na husu.“

„Bohužel, je mi to strašně líto, ale jsme úplně obsazení, všechno je rezervované,“ zklamal nás číšník po vznesení příslušného dotazu. Zřejmě jsme se museli zatvářit příšerně zkroušeně a nešťastně jak dva šafářovy dvorečky, protože se na chvilku zamyslel, podrbal na hlavě a pak z něj vypadlo: „No, je šest hodin a tahle ta dvojka je zadaná až od sedmi. Jestli to stihnete, tak si sem můžete sednout.“ Dlužno dodat, že sice netuším, jak se to mohlo stát, nikdo nás nevyhnal a my jsme nakonec onen pivovarský lokál opouštěli hluboko po sedmé hodině večerní.

Sledujete televizní zpravodajství? No, promiňte, že se tak hloupě ptám, já samozřejmě taky ne. Nicméně někdy na začátku týdne, tuším, že v pondělí, jsem omylem vyslechl reportáž o svatomartinských husách. Redaktor v něm diváky varoval: „Všechny husy už jsou rozprodané nebo zamluvené, hlásí nám chovatelé, všechny stoly a porce hus jsou beznadějně rezervované, sdělují nám hospodští.“

Zhrozil jsem se, polil mě studený pot a najednou jsem nevěděl, jak své drahé polovici vysvětlím, že jsem to tentokrát prošvihnul a naše výročí se odbyde bez husy, a tudíž bez oslavy. S vidinou neodpustitelného manželského faux pas, odměněného dlouhodobou odlukou od stolu i lože jsem třesoucí se rukou uchopil telefon a téměř bez špetky naděje se zeptal: „Určitě volám pozdě, neměli byste ještě náhodnou dvě porce svatomartinské husy s volným stolem na sobotní večer?“

Servírka, tentokrát nikoli plnoštíhlá z hospody na Arbesova náměstí, nýbrž útloučká z nejmenované třípatrově hlubinné šenkýrny v Lidické mě už zná. Tihle lidičky mají fištróna na zákazníky, a bodejť by si mě nepamatovala, když tam jednou zavítám se Soňou, podruhé se starší dcerou a jindy s tou mladší. Koukla do knihy a konejšivým hlasem pravila: „Ale kdepak, vůbec nevoláte pozdě, na kterou hodinu byste tu rezervaci chtěl?“

Slyšeli jste tu ránu? Fakt ne? No, to se divím, ten šutr, co mi spadnul ze srdce, musel způsobit středně velké zemětřesení. Servírka zachránila mou manželskou čest, že bych jí za to ruce zulíbal. Slavnostně slibuji před váni i před bohem, že se ode dneška budu důsledněji vyhýbat televiznímu zpravodajství, které místo solidních informací šíří tak akorát poplašné zprávy.

A co vy, milí přátelé, taky si dneska jako správní Češi, Moravané a Slezané dopřejete tuhle tradiční skvělou krmi, třeba i doprovázenou svatomartinským vínem? Pokud vám ji upeče babička, věřte, že máte velké štěstí, protože právě ona ji umí nejlíp. Přeju vám dobrou chuť a příjemné pobytí ve společnosti vašich blízkých.