Dáma na pánském WC

„Honzo, promiň, ale ten smaženej hermelín si dej sám. Já ho fakt nejím, objednám si něco lehčího.“ Odmítla Maruška mé kulinářské svádění, když jsme si spolu skočili na oběd.  

Pokusil jsem se na svou krásnou blonďatou kamarádku barokních tvarů vykouzlit tak smutný pohled, aby to vypadalo, jako by nevyslyšela nějaké moje tajné přání. Pochopila, shovívavě se usmála a pravila: „No dobře, tak abys nebyl kvůli mně nešťastnej, povím ti, proč jsem ti musela dát košem. Ale neruš mě přitom, neskákej mi do řeči a nesměj se nahlas.“

***

Honzo, už je to pár let. Franta byl tehdá na nějakým týdenním školení a já, než abych si užívala s milencem, vytáhla jsem kámošku Helču na koncert. Na klasiku do Rudolfina, víš. Stálo to sice majlant, ale Helča vážnou hudbu miluje a když měla zrovna narozeniny, tak jsem ji prostě pozvala.

Bylo to famózní, Bach, Beethoven a další machři zaplnili svou muzikou celou Dvořákovu síň. Nebejt hrozně mohutnýho chlápka, co seděl vedle Helči a furt pokašlával, tak jsme si to fakt užívaly. Vždycky když zachrchlal, tak se přitom zavrtěl, zlehka žduchnul do Helči, několikrát se potichu omluvil a pak dal na chvilku pokoj. On nebyl tlustej, byl jenom velikej a namakanej, a jak se při tom zakašlání vždycky trochu otřásl, tak prostě svalama přetekl na její stranu. Napřed se tvářila naštvaně, ale když poznala, že to nedělá naschvál, tak už jí to začalo bejt jedno, spíš se tomu trochu uculovala.

Jenomže já chvíli před pauzou najednou zjistila, že mám problém. Opravdu vážnej problém, Honzo. Asi za to mohl ten smaženej hermelín, co jsem si tenkrát dala k obědu nebo nevím co, prostě se mi začalo strašně moc chtít na velkou. Poslední minuty jsem už nedokázala vnímat ani tu krásnou muziku, ani to pokašlávání a šťoucháni, co se odehrávalo vedle mě mezi Helčou a tím svalovcem. Dokázala jsem jen sedět přesně uprostřed řady na samým krajíčku sedadla, potit se a modlit, aby už konečně byla přestávka.

Pak zaduněly tympány, orchestr ztichnul a já si myslela, že jsem vysvobozená. Jenomže to nebylo tak jednoduchý. Všichni jsme se zvedli, svalovec to vzal doprava, my s Helčou doleva a jak jsme se pomaličku strkaly ze sálu, tak jsem se bála, že se fakt podělám. Než jsem se prodrala až k toaletám, tak to dost dlouho trvalo a stačila se tam udělat asi tak stohlavá fronta dam. Všechny ve svejch nóbl večerních róbách spořádaně čekaly, než na ně přijde řada, aby se mohly vyčůrat před druhou půlkou koncertu.

Bylo zle. Ani jsem ty čekající holky nezkoušela předběhnout, v duchu se pokřižovala a vlítla do dveří s panáčkem. Oči jsem měla upřený přímo před sebe a proklusala kolem tří chlapů, co stáli u mušlí. Dva si mě vůbec nevšimli, třetí se akorát otáčel a jak si zapínal poklopec, tak po mě stačil hodit napůl překvapenej a napůl soucitnej chápající pohled. Vletěla jsem střemhlav do kabinky a strašně se styděla. Ani ne tak proto, že jsem vtrhla na pánskej záchod, spíš kvůli tomu, jak na mně bylo poznat to strašný nutkání.

Konečně úleva. Honzo, nezlob se, nepůjdu do detailů, nechci ti zkazit chuť, za chvíli nám přinesou jídlo. Jenomže já se v tom fofru a stresu zapomněla zamknout, a když jsem se akorát chtěla zvednout z prkýnka, tak se najednou otevřely dvéře tý kabinky. Objevil se v nich ten svalnatej, co seděl prve vedle Helči, pokašlával a žďuchal do ní.

Nevím, kdo z nás dvou byl víc překvapenej, asi on. Napřed na mě vykulil oči, pak mi chtěl dát najevo, že se na mě nekouká, tak je hned zase zavřel. Zamumlal: „Ježíšmarjá, promiňte, já vás tu vůbec nečekal,“ vycouval pozpátku ven a zabouchnul za sebou.

„Tak to bychom měli,“ řekla jsme si sama pro sebe docela nahlas. Bylo mi trapnejch několik věcí najednou. Že na mě bylo poznat, proč tak strašně spěchám, že jsem na pánskejch záchodech a že nevím, jak teď ven, protože tam vpředu určitě pořád čůrá několik chlapů.

Pak jsem si ale řekla, že už je to stejně jedno, tu ostudu mi nikdo neodpáře a já se můžu na to na všechno vykašlat. Vstala jsem, otevřela dveře kabinky, prošla kolem těch pánů u mušlí a tvářila se přitom, jakože to je normální a není na tom nic divnýho. Prostě se to ve mně najednou zlomilo, přestala jsem se stydět a dokonce jsem se s nonšalancí sobě vlastní přikrášlila na těch pánskejch záchodech před zrcadlem. A představ si, Honzo, ten paradox, mně ti v tu chvílí přišlo skoro líto, že si mě ti chlapi vůbec nevšímaj a tvářej se, jako bych tam snad ani nebyla. Teda krom jednoho, kterej mě pozdravil a podržel mi dveře ven.

No, teď už to zkrátím. Nebudeš tomu věřit, ale venku před těma dveřma na mě čekala Helča a byla v družným rozhovoru s tím svalovcem, co napřed seděl vedle ní a pak na mě vlítnul do tý kabinky. Představil se jako Pavel a zrovna se jí omlouval za to pokašlávání. Říkal, že je alergik a přišlo to na něj zrovna pod rozkvetlejma stromama u Vltavy cestou na koncert.

Mně už bylo sice líp, ale druhou půlku koncertu jsem nechtěla riskovat, tak jsem se rozhodla, že půjdu domů. Helča myslela, že půjde taky, ale já jí nechtěla kazit koncert a když se Pavel nabídnul, že jí místo mě udělá doprovod, tak tam zůstala.

***

Servírka postavila před Marušku na stůl dietní kuřecí plátek se zeleninou a přede mě talíř se smaženým hermelínek, hranolkama a tatarkou. Normálně mám tohle jídlo rád, ale tentokrát jsem se nejdřív pro jistotu nenápadně kouknul do mobilu, jestli mě večer nečeká taky ňákej koncert. A pak mě z úvah nad vlivem smaženého sýra na lidskou peristaltiku vytrhla Maruška:

„Tak, Honzo, dobrou chuť. Jo a představ si, že minulej měsíc se Helče a Pavlovi narodil syn. Jsem hrozně zvědavá, jestli bude vypadat jako maličká hubená nítěnka po ní nebo jestli z něj jednou vyroste taková hora svalů, jako je Pavel.“