Covid ze mě udělal prostitutku

Ne, že bych měla před covidem zrovna na růžích ustláno, ale pořád se to nějak dalo. Žiju se svým starým nemocným tátou v malým pronajatým panelákovým dva plus kk, pracuju manuálně a mám přítele, se kterým nebydlím.  

Živím se rukama, protože jsem se nikdy nic lepšího nenaučila, ale nestěžuju si, prostě to tak je. Dřív jsem chtěla řídit tramvaj, ale ze zdravotních důvodů nesmím, i na auto mám řidičák jen na neprofesionální jezdění. Tak dělám, co se dá, už jsem toho vyzkoušela dost, třeba na place nebo v kuchyni v pohostinství, ve výrově, ve skladu, úklid a tak dál. Táta je starej a nemocnej, hlavně s nohama, že už skoro nevychází a taky dost zapomíná, ale jinak je ještě zaplať pánbůh celkem samostatnej. Milan, teda ten můj přítel, se kterým bydlíme každej zvlášť, dělal dřív technika v jedný firmě, která se specializovala na vytápění. Většinu peněz mu spolykaly alimenty plus starej dluh, to všechno si nadělal se svou bejvalkou. Zbejvalo mu tak akorát na obživu a garsonku, ve který bydlí.

Před covidem to ještě jakž takž šlo, s pěnězma jsem vycházela tak akorát, když do toho započítám náklady na bydlení, domácnost, tátovy léky, co nehradí pojišťovna a tak dál, tak jsem se vešla. Pokud ne, když se mi třeba rozbila lednička nebo jsme si chtěli zajet s Milanem na nějakou levnější dovolenou, tak jsem si půjčila buď já nebo on a vždycky jsme to pak dokázali nějak splácet. Byl to takovej ten život, kterýmu se říká z ruky do huby a kterej praktikovalo celkem dost lidí, protože prostě na nic lepšího neměli a tohle jim muselo stačit.

Jenomže tohle už je dneska minulej čas. Když přišla na jaře první vlna a všechno šlo do háje, tak Milanově firmě ubyly zakázky, zdrtila je konkurence větších podniků a on přišel o práci. Ve svým oboru je sice dobrej, ale je to úzce specializovaný a nic moc jinýho neumí. Tak byl nějakej čas bez práce a potom sehnal místo za kasou v jednom řetězci. Jenomže pak ho vyhodili i odtamtud, usmysleli si, že vyměněj starší český lidi za mladý cizince, protože ti jsou levnější, můžou s nima víc vorat a celý to schovali za reorganizaci. Takže teďka, když je všechno zas zavřený a omezený, Milan krom občasnejch mizernejch brigád zas nedělá a nemůže nic normálního sehnat.

Já teď pracuju ve skladový hale za míň jak dřív, nic líp placenýho jsem v týhle době nesehnala. I když k tomu přičtu peníze, který mi táta dává z důchodu, tak mi to prostě na všechno nestačí. Zvlášť když chci trochu pomoct Milanovi s tím dluhem, co mu zbyl po bejvalce. Vím, že kdyby to bylo obráceně, tak on by pomohl mně, jsme spolu dost dlouho a už se to párkrát stalo. Kdyby se Milan nastěhoval k nám, ušetřili bysme za jeho bydlení, ale to nejde. Je fajn, mám ho ráda, ale bydlet spolu nedokážeme, hádali bysme se a nakonec by se nám to celý pokazilo, toho jsme si oba vědomí.

Před časem jsem si postěžovala jednomu svýmu známýmu, že jestli to takhle půjde dál, nebudu mít na nájem a pokud se nebudu chtít odstěhovat pod most i s tátou, nezbyde mi, než si začít půjčovat od lichvářů. Petr, teda ten známej si s ničím nedělá servítky, kouknul se na mě a povídá: „Hele, Evo, měl bych pro tebe řešení. Já jsem ženatej, v sexu to mám doma špatný, rozvádět se nehodlám, tak jestli chceš, začneme spolu spát a já ti za to budu platit.“ No, já napřed nevěděla, jestli mám okamžitě odejít nebo mu dát pár facek a odejít až potom, prostě jsem mu řekla, že se zbláznil a že tohle teda rozhodně ne.

No jo, napřed jsem byla na Petra naštvaná, že se mnou jedná jako s nějakou coutou, ale když jsem se pak doma znovu koukla do účtů a spočítala si, co všechno musím honem zaplatit, tak se mi to rozleželo v hlavě. Došlo mi, že moc jinejch možností nemám, a pokud to dokážu skousnout, tak tohle by bylo řešení. Čímž pádem pro mě nastalo období, ve kterým se stydím sama za sebe a který začalo tím, že jsem Petrovi napsala esemesku, že teda tuhle jeho nabídku beru. Zprávu jsem poslala proto, že jsem se prostě styděla zavolat a říct mu to skrz telefon rovnou do očí.

Takže se ze mě stala děvka, promiňte mi to slovo, ale já se tak cejtím. Petr za mnou chodí celkem pravidelně každej tejden, odbydeme si to v posteli, položí mi peníze na stůl a zase vypadne. Navenek to možná vypadá, že nám to oběma vyhovuje, on si uleví od svýho přetlaku a mě těch šest, sedum tisícovek za měsíc zachrání od průšvihu. Jenomže vnitřně si připadám jako mizerná ženská, která podvádí svýho chlapa, protože si to jinak zařídit neumí. Někdy si říkám, že jsem se možná měla líp učit, abych si teď mohla sedět někde na teplým místečku v kanceláři a bejt za vodou. Nebo se drát nahoru do politiky a hrabat si pod sebe, jak se to normálně dělá. Ale ne, na to bych neměla žaludek, to bych si asi připadala ještě hůř, než když se takhle peleším s Petrem, protože aspoň nikomu kromě sebe neubližuju.

Táta o tom ví, už několikrát se srazil s Petrem, když se ze svýho mrňavýho pokojíku šoural o berlích na záchod a zahlídnul ho u koupeny nahatýho jen s ručníkem okolo pasu. Ví, ale nemluví o tom, musí mu bejt jasný, kvůli čemu to dělám. Jenom jednou mi nabídnul, že mi bude dávat svůj důchod úplně celej, ale já jsem to odmítla. Přece od něj nemůžu chtít těch pár korun, za který mu kupuju věci na přilepšenou nebo který si dává stranou, kdyby šlo do háje úplně všechno.

Milan o Petrovi neví a já dělám všechno pro to, aby se to nikdy nedozvěděl. Minulej tejden se mi stala taková věc, byli jsme s Milanem domluvený, že k němu přijdu do jeho garsonky a uděláme si spolu hezkej večer. On uvaří něco dobrýho, pomilujeme se, půjdeme se projít k rybníku, budeme si povídat, a tak, však to znáte. Petr měl přijít až za dva dny, ale odpoledne mi najednou volal, jestli jsem doma, že mu to tenhle tejden nějak špatně vychází, a teda jestli by se u mě mohl stavit hned za půl hodiny. Ve mně hrklo, přišlo mi to takhle těsně před schůzkou s Milanem hloupý, ale nedokázala jsem ho odmítnout, protože ty prachy prostě potřebuju.

Nevím, jestli si dovedete představit, jak mně pak bylo před Milanem a před sebou samotnou. Připadala jsem si jako potvora, co leze z postele do postele, svýmu mužskýmu se nabízí čerstvě použitá od jinýho chlapa a přitom se bojí, aby na ní nic nepoznal. No, samozřejmě, že to na mně Milan nepoznal, takže by mi to vlastně mohlo bejt jedno, ale setsakra nebylo, jestli mi rozumíte.

No nic, nebudu vás dýl zdržovat, jenom bych nerada, abyste si mysleli, že tady ze sebe dělám nějakou chudinku, která chce, aby ji někdo litoval. Říkám to proto, aby lidi viděli, kam až ten mizernej covid dokáže člověka dohnat a aby ti, kterejm se stalo něco podobnýho, věděli, že v tom nejsou sami. A takovejch je spousta, to vám teda povím. Neumíte si představit, jak moc bych si přála, aby už ten pitomej virus táhnul do háje a my mohli zase normálně žít jako předtím. Tak odpusťte, jestli jsem vás nudila a držte mi palce, ať to nějak ustojím, já je zas budu držet vám.