Co na mě tak zíráš?

Představte si pánové, že si třeba odskočíte z práce na oběd na meníčko, restaurace je prakticky plná a vy se shodou náhod ocitnete u stolu se dvěma neznámými ženami. Není na nich celkem nic výjimečného až na jednu drobnost.

Ta, která sedí přímo naproti vám, aniž by se o to jakkoli snažila, se svou vizáží přesně trefila do vašeho vkusu. Nezáleží na tom, jestli má krátké blonďaté nebo dlouhé tmavé vlasy, zda je štíhlá či disponuje nějakými kily navíc, je to prostě do puntíku váš typ. A vy, ač šťastně ženatý a prostý jakýchkoli postranních úmyslů od ní nemůžete odtrhnout oči. Při polévce se snažíte soustředit na svou lžíci, pak vám tak nějak sám od sebe a proti vaší vůli ujede pohled na tu ženu, až si pobryndáte košili. Při hlavním chodu to samé, akorát že vám sousto spadne z vidličky do klína. Je vám hned dvojnásob trapně, jednat proto, že budíte dojem jídelního nemehla, ale hlavně kvůli tomu, že objekt vašich kradmých pohledů si toho může všimnout a pohoršeně vás počastovat větou: „Proboha, člověče, co na mě tak zíráte?!“

Milé dámy, možná se teď smějete, ale vězte, že tyhle prekérky se netýkají jen nás mužů, ale klidně se mohou přihodit též vám. Stačí málo, ve smíšeném kadeřnictví se poblíž vás usadí chlapík, který ani nemusí být nikterak hezký, ale má v sobě cosi, co vás počestnou manželku přitahuje natolik, že vaše oči co chvíli nezadržitelně sklouzávají jeho směrem. Věty o zírání z jeho úst se asi obávat nemusíte, ale přesto je vám z toho jaksi trapně.

Snad ještě horší pocit může vyvolat situace, když váš pohled začne neodbytně přitahovat človíček, postižený nějakou anomálií, třeba výrazně odstávajícíma ušima, neobvyklou odlišností nebo čímsi zarážejícím, co si na sobě provedl sám. Uhýbáte pohledem, snažíte se číst nebo koukat do mobilu, ale není vám to nic platné a do mysli se vám vkrádají otázky: „Jak se mu to stalo? Může za to? Chtěl to? Může s tím něco udělat?“ Nebo dokonce: „Ví vůbec o tom?“ A přitom, ač se tomu bráníte ze všech sil, pořád si ho po očku prohlížíte, jako byste se chtěli ujistit, že vás nešálí zrak.

Proč o tom vlastně píšu? Včera ráno jsem jel metrem a stalo se mi něco podobného. Naproti mně se usadila žena takového toho obtížně odhadnutelného věku něco mezi pětadvacítkou a čtyřicítkou. Nebo možná spíš čtyřicítkou, která se snaží budit dojem pětadvacítky. Postavou nebyla ani výrazně krásná, ani ošklivá, spíš taková běžná. Oblečením normál, světlá porozepnutá bunda, kalhoty podobného zbarvení a na nohou boty o nichž se říká „pro sport i do města.“ Vlasy do ohonu, oči tmavé, nos i uši drobnější. Takže normál.

Teda normál, až na ty rty. „Ty uši, ty uši, jen počkej zajíci!“ zlobil se vlk z dávného večerníčku, když se jeho vlčici narodilo vlče se zaječíma ušima. V tomhle případě však: „ty rty, ty rty,“ pomyslel jsem si já. Byly obrovské a výrazně odulé. Rázem se mi hlavou rozvířily otázky:

„Má prudkou alergickou rekci a jede k doktorovi, jako se to stalo mně kdysi v dětství, načež mě rodiče naložili do auta a šupem odvezli na nitrožilní injekci kalcia?“

„Je vůbec možné, aby tohle měla přirozené nebo se na ní někdo vyřádil s botoxem? Pokud ten botox, chtěla to mít tak výrazné nebo se cosi nepovedlo?“

„Ať už to vzniklo jakkoli, je s tím ta dáma spokojená a považujete to za žádoucí zvýraznění svého vzhledu nebo se za to naopak stydí?“

Inu, řeknu vám, že jedině na tu poslední otázku jsem si dokázal rychle odpovědět, protože ona měla své velerty ještě víc zvýrazněné sytě rudou nápadnou rtěnkou. Jak jsem tak seděl naproti ní a snažil se nekoukat, abych nebyl okřiknut, napadlo mě, že to nejspíš byl ten botox a ta nepřirozená velikost byla naschvál.

Paní celou cestu nehnutě seděla, nečetla, nebrouzdala po mobilu, jen se bezvýrazně dívala před sebe, připadala mi trochu jako socha. Když už jsem vystupoval, sjel můj pohled na ní ještě jednou a já si toho konečně všimnul. Nebylo to v těch velkých rtech, které až do té doby odpoutávaly mou pozornost od všeho ostatního, bylo to v očích, ve tváři a snad i v drobném gestu, které si možná ani sama neuvědomila.

Řeč jejího těla jakoby v tu chvíli pravila: „Ano, já vím, že nejsem zrovna krásná, ba ani jinak výjimečná. Jsem tuctová, obyčejná a až donedávna jsem si připadla jako šedá myš. Ale teď jsem to konečně změnila a stala se sama sebou. Podívejte se na moje nádherné rty a nešetřete obdivem.“

Inu, žijeme v moderní době a každý má právo dělat se svým vzhledem to, co považuje za správné a co pozvedne jeho sebevědomí. My ostatní bychom mu to měli přát, a ne ho soudit, i když nám to třeba může připadat i odpudivé. Ale za sebe můžu říct, že jsem asi staromódní, a nejen ve vzhledu dávám před umělými extrémy přednost přirozenosti a střízlivému vkusu, který někomu jinému může připadat tuctově šedě obyčejný. A co vy, milí čtenáři, máte to taky tak?