Co má žena na prsou?

„Jestlipak víš, co má žena na prsou?“ Položila mi Maruška s nevinným výrazem ve tváři naprosto nečekanou otázku, jakmile jsme se pohodlně usadili v cukrárně nad kávou se zákuskem.

Využila moment mého překvapení, a hned si odpověděla poněkud prostořekým vtipem: „Ve dvaceti sperma, ve čtyřiceti šperky a v šedesáti gumu od tepláků.“

Údivem mi vypadla z ruky lžička, sjela do plného šálku, až to cinklo a pár kapek jeho obsahu vystříklo na ubrus. „Maruško, proboha, ty, taková jemná, půvabná a vždy perfektně upravená dáma mi tady říkáš věci, které bych se já před tebou neodvážil vyslovit. Stalo se ti něco?“

Maruška spadá do té třetí věkové kategorie a mé oči na moment instinktivně zabloudily k oněm inkriminovaným partiím. Nenašly tam však žádnou gumu od tepláků, nýbrž hluboký výstřih slušivých světlých šatů, ozdobený tenoučkým zlatým řetízkem se zavěšeným srdíčkem.

„No, neboj, Honzo, já žádné vytahané tepláky nenosím, a to ani doma před Frantou. Dobře vím, že už mi není dvacet, dokonce ani těch čtyřicet a nejsem zrovna nejštíhlejší, ale o to víc se snažím vypadat, abych měla dobrý pocit. Tou větou jsem tě chtěla šokovat, promiň, ale věř mi, že i takové případy existují. Jestli chceš, tak bych ti o jednom povyprávěla, můžu?“

Se široce rozevřenýma očima jsem ujistil svou společnici, že nejen může, ale dokonce musí, ona se napřímila v křesílku a spustila.

***

Víš, Honzo, jde o Jindřiškou, mou dávnou kamarádku a spolužačku ze střední školy. Nedlouho po maturitě se seznámila s jedním klukem, tvrdila mi, jaká je to obrovská láska a netajila se přede mnou ani s milostnými detaily, až jsem se musela červenat. Proto to..., no však víš, co jsem říkala, že má ženská na prsou ve dvaceti.

Pak se Jindřišce narodily dvě děti, vídaly jsme se jen občas a ona mi pokaždé říkala, jaké má krásné a ideální manželství. Jak ji ten její miluje, dělá pro ni a pro rodinu první, poslední a zahrnuje ji různými dárky. Víš, to jsou ty šperky na prsou ve čtyřicítce.

Jenomže před několika léty, mi najednou Jindřiška zavolala a zlomeným hlasem říkala, že by se se mnou nutě potřebovala vidět. Já ji šla navštívit a koukala jsem jako opařená. Dřív byla ta holka vždycky šik, dala si záležet, aby vypadala, ale teďka? Honzo, představ si ženskou mého věku, jak ti přijde otevřít dveře s rozcuchanými umaštěnými nenabarvenými šedými vlasy a na sobě má... No, k těm teplákům přes prsa to rozhodně daleko nemělo. Ne, snad si to radši ani nepředstavuj, udělalo by se ti špatně.

„Maruško, on mi utekl s o pětadvacet let mladší buchtou.“ „Maruško, já jsem tak nešťastná, vždyť už v tom životě vůbec k ničemu nejsem.“ Tohle na mě vysypala Jindřiška hned u dveří, pak mě pozvala dál, uvařila mi ne kafe, ale vyčichlou břečku a nabídla sušenky, které musely pamatovat předminulé Vánoce. Nu a pak to z ní začalo pomalu lézt. Přerývaně a s pláčem se mi svěřila, že to její manželství vůbec nebylo tak ideální, jak se ho snažila prezentovat navenek. Samé hádky, ponižování z jeho strany, o děti se musela starat prakticky jen ona a i ty dárky si kupovala sama. Fakt mně jí bylo líto a dostala jsem takový šílený nápad dát ji trochu do cajku nebo se o to aspoň pokusit.

Nebudu to protahovat, abych tě nenudila babskými řečmi, ale musím se pochlubit, že se mi to nakonec povedlo, přestože se zezačátku bránila a nechtěla vylézt ze své ulity. Napřed jsem s ní prolezla kdejaký krám, abych ji mohla trochu oblíknout. Pak jsme začali chodit za kulturou a podobně, někdy šel Franta s námi, jindy nás poslal samotné. Bylo fajn pozorovat tu Jindřiščinu postupnou proměnu, jak na sebe začala zase dbát, aby vypadala jako pořádná ženská a jak se jí vracela chuť do života.

A víš, jak to nakonec dopadlo? Na jednom, už přesně nevím, co to bylo, tuším, že koncert, Jindřiška objevila pana Rudolfa. Jó, ano, koncert, Rudolf je příznačně z Rudolfina, to je sranda, viď? Před několika léty ovdověl, trápil se, ale pak se rozhodl nepověsit život na hřebík a v Jindřišce našel zalíbení.

Takže abych to uzavřela, víš, co má teď Jindřiška na prsou? To jako ve dvaceti to není, protože už je dávno po přechodu, otěhotnět nemůže, a tak s Rudolfem přerušovat nemusejí. Není to ani guma od tepláků, jsou to ty šerky. Tedy šperk, zatím jeden, krásný náhrdelník, který má tentokrát opravdu od něj.

***

Myslíte si, že žena dokáže úmyslně zčervenat, aby to navenek budilo dojem, že se ostýchá? Já teda nevím, ale podezírám Marušku, že to nějak dokázala, když na konci svého vyprávění poněkud růžová ve tváři dodala: „Honzo, doufám, že mi odpustíš tu až skoro neženskou prostořekost, s jakou jsem tě dneska uvítala. Já mám totiž obrovskou radost, že se tahle má dávná kamarádka snad i trochu mou zásluhou dala zase dohromady a doufám, že tentokrát jí to vydrží.

Nu a já té dobré plnoštíhlé blonďaté holce naproti u stolu oplatil po svém: „Maruško, netuším, jestli se červenáš skromností nebo dodatečným ostychem, ale jedno vím jistě. Jsi hvězda, už si to jednou provždy konečně zapamatuj.“