Cizí předmět v podprsence

Dneska už se tomu musím smát, i když v tý době mi moc veselo nebylo. Ti dva byli úplně stejní, jen jeden byl velkej a druhej malej. Táta s klukem. Bylo léto a oni seděli u stolku před stánkem s občerstvením v ZOO.

Táta měl před sebou šálek s kafem, kluk sklenici s limonádou a já si sedla k nim, protože všechny ostatní stolky byly obsazený. A taky proto, no, řeknu vám to hned na začátku, protože se mi oba líbili. Sama jsem to měla doma blbý, protože manžel na mě akorát tak kašlal, chlastal, tahal se s kumpány po hospodách a já v těch dvou viděla něco, co jsem vždycky chtěla mít, ale neměla. Prostě chlapa, kterej by si v sobotu vyrazil s dítětem jen tak na vejlet, zatímco já bych doma uklidila a navařila, a všichni bychom se na sebe těšili. Byla jsem nespokojená, permanentně naštvaná, ale nedokázala se rozhoupat k tomu, abych se rozvedla. Asi jsem byla pořádně blbá a pořád trochu doufala, že se manžel změní.

No nic, tomuhle klukovi mohlo bejt tak pět a zřejmě měl nějaký výtvarný nadání: „Táto, dáš mi blok, prosím?“ Byl asi taky slušně vychovanej. „Já bych si chtěl nakreslit tygra.“

Táta se usmál, sáhnul do batohu, vytáhnul blok, kluk si ho vzal a jak hledal volnou stránku, všimla jsem si, že už byl dost pomalovanej. Starý tramvaje a autobusy, jako by ti dva minule byli v nějakým dopravním muzeu a ten malej to pak zdokumentoval. Všechno bylo měkkou tužkou a na takový malý dítě dost povedený.

Kluk vzal tužku, začal kreslit, docela u toho přemejšlel, vzpomínal, jak ten tygr vypadá ve skutečnosti, a když se mu něco nelíbilo, tak vzal gumu, vymazal to a opravil. Pak namaloval ještě slona, táta ho pochválil a bylo vidět, jak je na něj pyšnej. Tím mě úplně dostal a já se zasnila, jaký by to bylo krásný, kdybych měla doma tyhle dva místo toho svýho ožraly. Nebudu zapírat, ten taťka mě vlastně přitahoval i fyzicky a já si říkala, že se snad budu muset radši zvednout a odejít, aby to na mě nepoznal.

Malej domaloval, možná se začal trochu nudit a provokoval: „Táto, chytej!“ Obloučkem hodil svýmu tátovi přes stůl tu gumu, co s ní před chvilkou opravoval svoje výtvory. Taťka ji lapil a zaprotestoval: „Péťo, to nemůžeš, co kdyby mi spadla do kafe a postříkala tady tu mladou paní.“ Usmál se na mě a já nevěděla, co na to říct, tak jsem se asi jen přihlouple zaculila a mlčela.

„Tati, ještě jednou, prosím,“ zažadonil Péťa a natahoval se po tý gumě.

„Tak dobře, ale naposled, ať tu mladou paní neobtěžujeme. Pak se zvedneme a půjdeme k opicím.“

Péťa se asi začal těšit na ty lidoopy, chtěl u nich bejt co nejdřív, a tak tu gumu hodil tátovi trochu prudčejc. Ne, nepodezírám tátu, že to udělal naschvál, tak přesně by se určitě netrefil. Prostě tu gumu nechytil, odrazila se mu od ruky, opsala oblouček vzduchem, skončila mi ve výstřihu, zajela do podprsenky, a jak byla protáhlá, tak jí vrchní konec koukal ven.

„Hee!“ Vyjekla jsem a ztvrdla v rysech.

Táta zrudnul jako krocan: „Ježíšimarjá, promiňte, tohle jsem fakt nechtěl, nezlobte se na mě, prosím vás.“ A zatvářil se jako malej rošťák, kterej zrovna provedl nějakou lumpárnu a teď se bojí, že chytí pohlavek. Tím mě úplně dostal, já se rázem uvolnila z toho ztvrdnutí, chtělo se mi vypnout hruď a říct: „To nic, mladý pane, račte si posloužit, prosím.“ Ale samozřejmě jsem to neudělala, jen jsem se rozesmála na celý kolo, on se mě přestal bát a začal se smát taky.

Když jsme se vysmáli, tak jsem ten cizí předmět prostě vytáhla z podprsenky, podala taťkovi a řekla: „Máte moc šikovnýho kluka, ale já už radši poběžím, ať vás nezdržuju, když jdete k těm opicím.“ Rozloučili jsme se, já se šla kouknout na vodní ptactvo a bylo mi smutno. Říkala jsem si, proč nemůžu mít v životě taky trochu štěstí a snažila se na ty dva radši rychle zapomenout.

Jenomže pak jsme se potkali ještě jednou. To už jsem byla u brány, chystala se na vlak a jen krátce koukla do mobilu, jestli si dobře pamatuju jízdní řád. A najednou průšvih, nějaká čerstvá výluka, nehoda na trati, spoj je bez náhrady zrušenej, další pojede až pozdě večer, jestli teda vůbec. Propadla jsem panice, muselo to na mně bejt setsakra znát. V tu chvíli jsem zahlídla, že kolem mě jdou ti dva a nejspíš vyslala tak zoufalej pohled, že si toho taťka všimnul: „Mladá paní, stalo se něco, můžeme vám nějak pomoct?“

Tak jsem mu to řekla s tím vlakem, on mi bez mrknutí oka nabídnul, že mě odveze domů, ale ukázalo se, že by si musel zajet asi třicet kilometrů. „To po vás nemůžu chtít, doma vás určitě čeká manželka s večeří a bude se zlobit, že přijedete pozdě,“ vykoktala jsem.

Taťkovi se na moment kmitnul v očích takovej smutnej stín. Ale pak se hned zase usmál, řekl, abych to neřešila a ať si nasednu, že teda jedeme. Cestou kluk usnul, my se dali do řeči a taťka se mi svěřil, že už je s Péťou skoro tři roky sám. Naznačil něco, že ovdověl kvůli té ošklivé nemoci, jejíž jméno se radši ani nevyslovuje, krátce ke mně otočil hlavu a já pochopila, že nestojí o žádný litování. Chvíli bylo ve voze ticho, přerušovaný jen Péťovým pochrupováním a já se cejtila trochu trapně. Tak mě nenapadlo nic lepšího, než je upřímnost za upřímnost a začala jsem se tomu taťkovi svěřovat, jaký to mám doma s manželem špatný, jak jsem z toho nešťastná a jak toužím po úplně normální rodině.

„Proč se nerozvede a nezačnete znovu?“ Zeptal se mě. „Jste přece mladá a krásná ženská, kdybyste chtěla, mohla byste si mezi chlapa vybírat, je jich spousta, co chtějí úplně to samý jako vy.“ Nevím, možná se mi to jen zdálo, ale z jeho tónu jsem měla dojem, že tím myslí sebe. Rozhodilo mě to, představila jsem si nás tři doma a přiznám se, že taky sebe s ním v posteli. Snažila jsem se, aby to na mně nebylo znát, abych nezrudla a nerozklepala se mi kolena jako nějaký puberťačce.

Pak už jsme si povídali o úplně obyčejnejch věcech, a když jsme zastavili před naším domem, tak mi nabídnul, že si vyměníme kontakty. Řekl, abych mu zavolala, kdybych měla doma nějakej problém a nebo třeba jen tak, že mě s Péťou v každým případě rádi uviděj. To už byl kluk vzhůru, přikyvoval a nabídnul se, že mi namaluje portrét. Já z něj byla celá paf a domů šla s dobrou náladou.

Doma jsem narazila na toho svýho, byl zase pěkně ožralej a hned mi vynadal, jak to, že se někde courám a nemám pro něj večeři. Řeknu vám narovinu, to setkání s taťkou a jeho klukem a to naše svěřování v autě mě nakoplo, a tenhle ten domácí výstup mě dorazil. Byl to takovej spouštěč, poslední kapka k tomu, abych se konečně rozhoupala a požádala o rozvod.

Nebudu zapírat, bylo to strašně svízelný, těžko mi uvěří ten, kdo nikdy nic takovýho nezažil. Ale Petr, teda ten taťka od Péti mi hodně pomohl, jsem mu za to vděčná. Teď už je to naštěstí všechno za mnou, jsme spolu, já se konečně dočkala toho, po čem jsem toužila a vůbec mi nevadí, že Péťa není můj vlastní. Na to malování je fakt moc šikovnej, nakreslil mi ten slíbenej portrét, ale Petr mi ho zabavil, aby si ho mohl vystavit v práci na stůl a měl mě pořád na očích.

Chtěli bychom, aby měl Péťa malýho sourozence, a když na něm pracujem, tak si bereme na hraní úplně stejnou měkkou tužku i gumu, jakou si v ZOO kreslil tygry a slony, když jsme se tehdy viděli poprvé. Petr mi maluje na tělo maličký srdíčka a ty co se nepovedou, vymaže gumou a opraví. Trochu to lechtá, je mi to příjemný a já jsem v jeho náručí šťastná, že se mi splnil můj dávnej rodinnej sen. Po milování se oba smějeme, že až to maličký přijde, bude mít z těch našich tužkovejch srdíček určitě taky výtvarný nadání.