Citové vydírání

Marcele příroda moc krásy nenadělila. Už odmalička byla trochu při těle a rysy v obličeji také neměla zrovna nejjemnější. Bohužel si nedokázala osvojit umění zvýrazňovat na sobě to pěkné a naopak skrývat to ostatní. Navíc postrádala jiskru, ten ženský šarm, který muže tolik přitahuje. Není se tedy co divit, že místo toho, aby jí kluci ve škole chtěli krást první polibky a milostné doteky, raději od ní opisovali domácí úkoly. Ani později to nebylo lepší, muži v ní spatřovali spíš kamarádku než případnou partnerku. A přitom by se sama tak ráda zamilovala prudkou všeobjímající majetnickou láskou.

Vladimír byl, obrazně řečeno, na ženské trouba. Takový ten nesmělý typ, který si vždy pečlivě připravil slova, gesta a celkové vystupování, když se chystal zapůsobit na nějakou dívku, která ho přitahovala. Avšak jakmile se s ní setkal, jakoby rázem oněměl a zdřevěněl, zmohl se tak akorát na pár koktavých vět o počasí, jimiž svůj idol pokaždé spolehlivě odradil. Přitom však nesmírně toužil po ženě, která by ho zahrnovala bezbřehým obdivem.

Když se ti dva setkali poprvé, bylo jim oběma něco přes pětadvacet let a velice brzy v sobě našli zalíbení. Marcela byla šťastná, že o ni konečně někdo stojí, a tak se stala snadnou Vladimírovou kořistí. Majetnické prvky její lásky mu zpočátku paradoxně imponovaly, naplňovaly ho pocitem, že našel ženu, která ho doopravdy chce.

Jenomže čas plynul dál, prvotní zamilovanost postupně opadala a Vladimír si najednou vzpomněl, že existují i jiné aktivity, než neustálé ujišťování Marcely, jak ji miluje a jak s ní chce trávit každičkou vteřinu svého života. Začal se více věnovat své práci, pouštěl se do náročnějších úkolů, občas dostal chuť probrat život s kamarády u piva, někdy si skočil na squash, a tak už trávil doma o něco méně času než dřív. Neustálé Marceliny telefonáty ve smyslu „ty už mě nemáš rád, když je ti práce nebo kluci přednější než já,“ mu začaly být na obtíž. A ty výčitky pokaždé po příchodu domů, ty by snad nesnesl žádný mužský, i kdyby byl svatý.

Ne, že by byla Marcela přímo žárlivá, z nevěry Vladimíra nepodezírala, ale byla skálopevně přesvědčená o tom, že je jen a jen její. Její a samozřejmě jejich malého Vládíka, a proto veškerý svůj čas a energii musí věnovat jim dvěma.

Ne, že by byl Vladimír nemilujícím a nezodpovědným manželem a otcem, ale potřeboval si občas, aspoň pár hodin týdně od té zlaté klece odpočinout.

Domácí atmosféra houstla, bludný kruh se začal uzavírat. Každá výčitka „chtěla jsem, abys mi pomohl vybrat tu novou halenku, ale tobě je ten blbej squash milejší,“ „včera tu byla Katka se svou Jituškou, ale tys musel zrovna zůstat v práci dýl,“ ho vyháněla z domu víc a víc. Nemohlo to dopadnout jinak, Marcelino neustále se stupňující citové vydírání na něj působilo jako účinný repelent a on to nakonec neustál.

Oba jsou nyní v podstatě tam, kde byli na začátku, ani o jednoho z nich žádný další potenciální partner nestojí. Avšak Marcela je na tom zároveň líp i hůř. Líp proto, že má malého Vládíka, to svoje milované štěstíčko. Hůř proto, že je na něj sama, a že jí s výchovou a starostmi nikdo nepomáhá.