Chovejme se k těm holkám slušně, vždyť jsou to taky jen lidi

Dnes jen takový drobný a trochu smutný postřeh, ke kterému mě inspiroval rozhovor s paní prodavačkou u uzeninového pultu v nejmenovaném čelákovickém supermarketu.

Sobotní ránko. Snídaně, kafe, honem sesmolit nakupovací seznam, pak nakopnout ohnivého oře a vyrazit. Kam jako? No přece vzít to přes sběrný dvůr, kontejner se starým textilem a vše završit týdenním nákupem v přilehlém městečku. Určitě to znáte a možná míváte i podobný rituál na začátku víkendu.

V krámě si to se Soňou rozdělíme, zatímco ona třímá držadlo vozíku a vybírá zboží podle seznamu, já jí dělám donašeče. Tedy ne, že bych jí na někoho něco bonzoval, jen pobíhám po krámě a své zákonné donáším další proviant. Třeba pitivo, krmivo pro kočky, jogurty, a tak dál, ale svou první zastávku vždy dělám u obsluhovaného pultu s uzeninami.

„Budete si přát něco dalšího?“ Optala se půvabná štíhlá prodavačka středního věku dámy, která stála přede mnou.

„Ne,“ dostalo se jí odpovědi, ona podala dámě sáček s několika druhy čerstvě naváženého zboží, načež dáma odplula.

„Dobrý den, čím vám mohu posloužit?“ Obrátila se prodavačka na mou maličkost.

„Dobrý den, dračí nožku, prosím.“

„Á, to jste vy, však já vím, kupujete si ji tady pokaždé.“

„Víte,“ trochu jsem ztišil hlas, abych maličko zažertoval a zdramatizoval své následné přiznání k hříchu. „Já ji mám hrozně rád a dávám si ji přesně v době, kdy bych to rozhodně neměl dělat. Těsně před spaním.“

Paní prodavačka se usmála. Nebyl to však úsměv z obyčejného pobavení, spíš z pocitu hříšné sounáležitosti: „Milý pane, to nic není. Já se někdy v noci probudím, nemůžu usnout, tak vstanu a musím si vzít něco sladkého. Třeba oříšky v čokoládě, pořádně pocukrovaný koláč nebo tak. Stává se mi to pokaždé, když mě tady někdo vytočí. Nedovedete si představit, jak dokážou být někteří lidé sprostí, přestože se jim snažím co nejvíc vyhovět,“ zakončila ta dobrá žena svou větu povzdechem.

Za mnou se objevil další zákazník, tak už jsem radši dál nezdržoval. Jen jsem paní prodavačce poděkoval, vystřihl drobný kompliment, že na ní to noční sladké mlsání není vůbec vidět, popřál jí pevné nervy, hezký den a vyrazil za donáškou dalšího zboží do Sonina vozíku.

„Proboha, proč dávám právě zakoupené žiletky na holení do ledničky? A jak to, že se snažím nacpat pytlík mraženého hráčku do skříňky v koupelně?“ Tázal jsem se sám sebe po návratu domů.

Jo, jo, holt jsem se maličko zamyslel. Mnohokrát v životě jsem byl svědkem, jak se nějaký týpek úplně bez příčiny hrubě obořil na prodavačku, na pokladní nebo třeba na někoho, kdo v krámě pobíhá po place a doplňuje zboží. Ne vždy to bylo jen obyčejné zavrčení, mnohdy se ten hulvát uchýlil k vulgaritám, počínaje hovězinou a konče orgány milostné rozkoše. A přitom mu druhá strana nezavdala sebemenší důvod k jeho výpadům.

„Kdopak se asi takhle ošklivě chová? A proč to dělá?“ Kladl jsem si otázky, když jsem konečně správně umisťoval žiletky do koupelny a hrášek do mrazáku. No, kdo asi, přece ten, který si potřebuje vylít vztek a najde hromosvod v komkoli, kdo mu zrovna zkříží cestu. Vždyť personál v prodejnách je tak snadným terčem, stačí jen malá záminka, třeba když není k mání salám, který by zrovna chtěl nebo se ho u pokladny dovolí slušně zeptat, jestli by náhodou neměl drobné. A zrovna tihle lidičky se mu hodí, jsou snadným terčem, nemůžou se pořádně bránit, musí to skousnout, a pak kvůli tomu v noci nedokážou spát.

Tak chovejme se k těm holkám v krámech a na podobných místech slušně, vždyť přece jsou to jen lidé jako my a nemůžou za vztek, který si na nich kdekdo vylívá. A ke klukům taky, i když jich tam tolik nebývá a možná dokážou být odolnější.

Jo a Soni, dík za ten super oběd, který jsi uvařila, zatímco já si jen tak pro nic za nic mudroval o ne vždy tak úplně ideálních mezilidských vztazích.