Choulostivá záležitost

„Honzo, půjdeš se mnou na kafe se zákuskem, i když pro tebe dneska nemám žádné vyprávění?“ Provokovala mě Maruška po telefonu, přestože dobře věděla, že takovou nabídku v žádném případě neodmítnu.

Tentokrát bylo v cukrárně celkem plno a my se usadili vedle stolku s párem dvou mladých lidí, kteří zjevně patřili k sobě. Zvolna jsme popíjeli dobrou a silnou hořkou kávu, přikusovali nezdravě sladký větrník a nezávazně se bavili o nové sněhové nadílce z uplynulého týdne a o tom, jak máme oba nedostatek nápadů ohledně vánočních dárků. Když v tom se to stalo.

Mladá dívka od vedlejšího stolu zmlkla uprostřed věty, ztvrdla v rysech a celá se napružila ve svém slušivém světlém kompletu. Rychle pohlédla na svého partnera a tichým hlasem zavelela: „Prosím tě, podej mi bundu.“ Když se oslovený začal dotazovat, co se jí stalo, že je jí ve vyhřáté cukrárně zima, zarazila ho slovy: „Na nic se neptej a dělej, pak ti to řeknu. A než se vrátím, tak rychle zaplať.“ Načež si podanou bundu vsedě navlékla na sebe, popadla kabelku a zmizela na WC. Její partner mezitím vyrovnal útratu za dvě sklenice vína, které ani nestačili vypít, neb okamžitě po dívčině návratu odešli pryč.

„Co se jí stalo?“ Zadumaně jsem si třel bradu poté, co se vedlejší stolek uvolnil, a vyřčenou otázku jsem spíš jen tak pověsil do vzduchu, než abych ji položil přímo Marušce. Leč ona se jí hbitě chopila a z mého pohledu možná zbytečně příkře odpověděla: „No, co asi? Seš čtyřicet let ženatej, tak bys to mohl vědět.“

Říká se „chytrému napověz, hloupého trkni,“ nu, a mně se po tomhle Maruščině verbálním přistrčení konečně rozsvítilo. Zacítil jsem se provinile vůči celému ženskému pokolení a asi to na mně bylo hodně znát, až to Marušku přepnulo do konejšivého režimu: „Honzo, nic si z toho nedělej, vždyť seš jenom chlap... Teda promiň, chtěla jsem říct, že tohle je u vás mužskejch normální. Když mi slíbíš, že mě nebudeš přerušovat, povím ti historku, která se kdysi dávno stala mně.“ V duchu a vlastně i tak trochu nahlas jsem ocenil Maruščinu odvahu jít v tomto tématu na trh s vlastní kůží, přislíbil mlčení a zaposlouchal se do jejího vyprávění.

***

Přestav si, Honzo, že jsi čerstvě ženatej, bydlíte s rodiči v jejich bytě, máte pocit, že ač v dobrém, tak vám do všeho mluvěj a trpíte naprostým nedostatkem soukromí. Tak tohle se stalo mně a Frantovi, a my strašně zatoužili mít aspoň jednu malou místnůstku, ve který bychom mohli být sami. Propočítali jsme náklady, porovnali s nic moc platy nás obou, vyšlo nám, že nějaký skromný podnájem bychom byli schopni utáhnout a podali jsme si inzerát.

Ozvali se nám starší manželé, kteří měli dva byty v jednom družstevním domě. Jeden pěkný dvoupokojový, ve kterém sami bydleli a o patro výš garsonku po mamince, ten se rozhodli pronajmout. Měli jsme štěstí, Honzo, když jsme těmhle lidem svatosvatě slíbili, že se budeme chovat slušně, řádně platit podnájem, nepořídíme si v jejich garsonce mimino ani domácí zvíře, nebudeme dělat po baráku bordel a budeme uklízet chodbu podle rozpisu, tak nám ten kutloušek pronajali. Vlastně jsme mohli děkovat té paní, byla milá, padli jsme jí do noty a přemluvila svého celkem strojeného a přísně vypadajícího manžela, aby s tím souhlasil.

Hned ve druhém týdnu po nastěhování nás tihle manželé pozvali k sobě na kafe, zřejmě nás chtěli blíž poznat a potvrdit si, že si nenasadili do své garsonky nějaké pobudy. Sestoupili jsme tedy o patro níž, vlezli dovnitř a Honzo, tos neviděl. Přivítali nás jako vzácnou návštěvu, pán v obleku s kravatou, paní v pěkných domácích šatech, zatímco my byli oba normálně v triku a džínách. Zavedli nás do obýváku, usadili do kožené sedačky, pohostili kávou s domácím koláčem, vše servírované na krásném starobylém rodinném nádobí.

Pán byl sice trochu strohý, ale paní vše vynahrazovala vstřícností a humorem, takže se nám s nimi fajn povídalo až do chvíle, kdy na mě přišel průšvih. Honzo, já to mívala vždycky celkem pravidelně, ale tohle byl výkyv, se kterým jsem vůbec nepočítala. Ztvrdla jsem v rysech úplně stejně jako před chvílí ta mladá od vedlejšího stolku, vyděsila se, že jsem jim ušpinila sedačku a začala se strašně stydět. Žďuchla jsem do Franty a udělala nenápadné gesto, které sice pochopil, ale nevěděl, jak mi pomoct, tak jen zrudnul. Byla to pro mě šílená prekérka a jedinou spásu jsem viděla v naší hostitelce. Vyslala jsem na ní zoufalý pohled, víc než jí jsem se bála jejího manžela a už se viděla, jak mě i s Frantou vyhodí nejen ze svého bytu, ale i z čerstvě pronajaté garsonky.

Paní naštěstí dokázala rychle vyhodnotit nastalou situaci, jako ženská poznala, co se mi stalo a správně usoudila, že nadešla urgentní potřeba odeslat jejího manžela na chvíli někam pryč. Nicméně vyvstala otázka kam a hlavně proč zrovna teď.

Horká chvilka napětí... Pak paní silou vlastní vůle zbledla, obrátila se na svého chotě, dala si ruku před ústa a pravila: „Ách, já hloupá, Rudolfe promiň. Odpoledne jsem pospíchala domů a asi jsem zapomněla zamknout auťák. Prosím tě, byl bys tak laskav a skočil to zkontrolovat, stojí ob ulici dál před osmičkou, já čekám telefon od mámy.“

Pan Rudolf se až do této chvíle zaujatě věnoval výkladu aktuální meteorologické situace, takže si mého problému nevšimnul. Po slovech své manželky se narovnal, jako kdyby spolkl pravítko, pak se blahosklonně usmál a řekl jen: „Jistě, Miluško.“ Načeš s vidinou vykradeného nebo dokonce ukradeného automobilu poněkud znervózněl a rychle vyrazil do ulic.

„Tak honem, než se vrátí, ukažte,“ převzala iniciativu paní Miluška. Zhodnotila skvrnku na mém pozadí a obrátila se na Frantu: „Vy skočte nahoru pro náhradní kalhoty a spoďáry,“ pak na mě: „a vy pojďte se mnou.“ Nasměrovala mě do koupelny, vrazila mi do ruky vybavení na umytí a potřebné vypodložení, a pak fofrem odběhla zlikvidovat drobnou stopu na kožené sedačce. Nakonec kamsi skryla mé džíny, já vylezla z koupelny jako nová a všichni jsme se přesunuli zpátky do obýváku. „Tak Maruško, teď už jste opravdu naše, a vy samozřejmě taky, Františku,“ uzavřela paní Miluška celou mou lapálii tónem, nad kterým jsme se nemohli nerozesmát. Sotva jsme se stačili uklidnit, zarachotil klíč v zámku.

„Miluško, bála ses zbytečně, auto bylo v pořádku zamčené,“ pravil navrátivší se pan Rudolf. Uhladil si pomačkané sako a dodal: „Jen si pro příště líp pamatuj, co děláš, aby ses vyhnula stresovým situacím. A taky abys to auto nemusela hledat, nestálo před osmičkou, ale před dvanáctkou.“ Načež se jal dokončit své povídání o aktuální meteorologické situaci a ani nezaregistroval, že mám na sobě místo modrých džín černé tesilky. 

***

Maruška zmlkla a jak byla prve ve svém povídání celá rozparáděná, tak teprve v tuhle chvíli jí došlo, s nakolik intimní záležitostí se mi svěřila. Byl jsem rád, že mi navzdory telefonickému varování povyprávěla takový humorný příběh, ale ona se zatvářila neobvykle stydlivě. Pak naoko zpřísněla a pohrozila mi prstem: „Honzo, jestli tohle zveřejníš, tak tě zbiju!“

Vylekal jsem se, že mám tentokrát po žížalkách a rozhodl se zkusit zachránit situaci naivní otázkou: „I když tě nikdo nezná, Maruško?“

„Zná, nezná...“ natahovala mě chvíli na skřipec, jakoby to dělala naschvál. Pak pohodila hlavou: „Tak teda dobře. Chápu, že je potřeba v téhle době lidi pobavit, ale mám jednu podmínku. Musíš tam za sebe na konec napsat, že...“ A zbytek věty mi pověděla tichým šeptem.

V závěru tedy plním ono pošeptané přání své krásné kamarádky a dodávám hlubokou omluvu všem jemnocitným čtenářům, pokud jsem v nich tímto naprosto nevinným článkem vzbudil nějaké pohoršení.