Chlupatý kamarád

Voříšek. Nebyl lískový nebo vlašský, ale chlupatý a čtyřnohý. Prostě pestrá a příznačně pojmenovaná venkovská směsice všech možných psích plemen. Všehochuť, jaká se dnes už tak často nevidí.  

Tomuhle dávnému roztomilému psisku do značné míry vděčím za svou lásku ke zvířatům. Tehdy jsem ještě nechodil do školy a velkou část roku pobýval u své drahé babičky v Posázaví. Tak jednou, dvakrát do týdne jsme chodili na kus řeči k paní Staré a já se pokaždé nemohl dočkat, jak si prohlédnu její maličké hospodářství. Bylo docela skromné, jedna strakatá kravka, několik slepic a k tomu pár bílých hus. Jednoduše nic víc, než si mohla dovolit a než se jí tehdy na konci padesátých let podařilo zachránit před bolševickou kolektivizací.

Pokaždé, když jsme se blížili k jejímu skromnému stavení, tak jsem už zdálky volal „Voříškúúú, Voříškúúú.“ Z branky se vyřítilo nevelké zvíře, které bych dnes s odstupem spousty let dokázal popsat asi takhle: Hlava tak trochu do lišky a hrubší srst barvy říčního písku snad napovídala o pár genech od foxteriérů. Původ vyšších útlých nohou sice nedokážu dost dobře rozpoznat, ale za prutoidní ocas by se každopádně nemusel stydět žádný jezevčík.

Co však bylo na Voříškovi nejkrásnější, byla jeho družná a veskrze přátelská povaha. Skákat si na mě sice netroufal, snad tušil, že takového počínání bych se mohl jako malý kluk polekat. Vše si však bohatě vynahrazoval radostným vítacím štěkotem. Jednoduše řečeno dnešní mluvou, pes vítač jako vystřižený. A dokonce snad i sluníčkář, soudě podle jeho smíchem roztažené huby od jednoho psího ucha k druhému psímu uchu.

V těch dobách to lidé brali trochu jinak a zvířata nepovažovali za členy rodiny jako dneska. Sice jim dávali nažrat a postarali se o ně, ale jinak se s nimi moc nepárali. A tak bylo na Voříškovi vidět, jak je šťastný, že našel kamaráda. Sice z psího pohledu dost podivného, který nic nevyčuchá a nemotorně běhá jenom po zadních, ale který ho má rád a dokáže se s ním pořádně vyblbnout.

Po psím přivítání venku před dřevěným plotem jsme s Voříškem za doprovodu obou dam prošli brankou. Dámy zamířily do světnice na bílou kávu a na kus řeči, my s Voříškem zůstali venku a dováděli. Proháněli jsme se po dvorku a přetahovali o kdejaký klacek, až jsme začali pořádně lézt na nervy doteď poklidně zobajícím a pokvokávajícím slepicím. Velkých bílých hus jsem se trochu bál. Ti tvorové byli skoro tak velcí jako já a museli mě považovat za nějakého cizáka a vetřelce, protože na mě zlostně syčeli. Ale Voříšek věděl, co je jeho povinností a neohroženě se postavil mezi mě a husy. Přestože byl proti nim poloviční, dokázal je jasnou zvířecí řečí vykázat do patřičných míst.

Když si dámy pověděly poslední vesnické drby (pardon, novinky), vyšly ven a mě s Voříškem vzaly do malého chléva za Stračenou. Pes tam měl plnou misku s krmením, a mě víc než mlékodárná kravka zaujal zvláštní stroj, který stál v koutě. Z jedné strany se do něj strkala dlouhá stébla pokosené trávy, točilo se klikou a z druhé strany padala řezanka pro Stračenu.

Moje babička tehdy hospodářství neměla, a tak jsme od paní Staré často odcházeli s košíčkem čerstvých vajíček nebo s konvicí mléka. Voříšek nás doprovázel až tam, kde prašná cesta od domečku ústila na děravou asfaltovou silnici. Paní Stará nám ještě jednou zamávala, zavolala na Voříška, ten se otočil a horempádem upaloval domů, až se mu za packami vířil prach.

Už je to spousta let a paní Stará ani Voříšek dávno nežijí. Jestliže mají psi duši, jakože podle všech milovníků zvířat určitě mají, tak ta Voříškova dnes určitě vesele dovádí někde za psím duhovým mostem. Nebo se ten bezvadný tvor znova narodil a zrovna se kamarádí s podobným malým klukem, jakým jsem tehdy byl já.