Chlupatá potvora

„Zažeň tu potvoru nebo se okamžitě vracím domů.“ Voříšek vyběhl z babiččiny chalupy, aby svým typickým radostným psím úsměvem přivítal Jardu, ale jakoby rozuměl Evčiným slovům. Uraženě stáhl ocas a zacouval za Jardovy nohy.

Pokud nepočítáme nějaké to nevinné oťukávání, tak Evka byla jeho první skutečnou dívkou. Droboučká, hezoučká jako obrázek, veselá hnědovlasá rošťanda, se kterou šilo snad sto čertíků. To byly vlastnosti, pro něž se do ní ve svých bezstarostných devatenácti létech zakoukal a kvůli nimž o ni musel bojovat s celou řadou dalších nápadníků. A zvítězil. Sice ho to stálo nemalé úsilí, i trochu trápení, když ho zpočátku odmítala, ale nakonec byla jeho. Vlastně ani pořádně nevěděl proč, najednou se vše otočilo a Jardovi padla šťastná karta.

Bylo léto, ti dva spolu courali po jihočeském městečku, podnikali výlety do lesů a k rybníkům, vodili se za ruce, užívali si intimních chvilek v náručí. Když příroda začala vonět chladnými rány a Evce se přiblížil konec posledních středoškolských prázdnin, přijali pozvání jeho babičky a vydali se na pár dní do lůna krásné Šumavy.

Jarda zůstal po jejích ječivých slovech při prvním setkání s Voříškem jako opařený. Takhle ji neznal. Vzpomněl si na jizvu na jejím lýtku a na vyprávění, jak ji dávno v dětství pokousal nějaký pes, ale tak hysterickou reakci nečekal. Při svých toulkách městečkem a přírodou už pár psů potkali a nikdy takhle nevyváděla. Podrbal Voříška a obrátil se k Evce: „Tenhle je hodný, nikdy nikomu neublížil. Babička ho miluje, po dědově smrti s ní v chalupě zůstal jenom on, a já ho mám rád. Pojď, pohlaď si ho, neboj se, však se skamarádíte.“ „Promiň, já nemůžu, vypadá přesně jako tamten kdysi, mně se to teď všechno vrací.“ Mozek jí najednou úplně vypnul, popadla batoh a utekla, domů se vracela vlakem samotná, dorazila před půlnocí. Jarda zůstal do rána u babičky s Voříškem, po probdělé noci za Evkou vyrazil prvním spojem.

Neotvírala, pokládala mu telefon. „Nezlob se na mě prosím. Vím, udělal jsem hned několik chyb najednou. Měl jsem na tebe brát ohled a Voříška zahnat, měl jsem se vrátit s tebou.“ Tehdy ještě nebyly mobily a internet byl teprve v plenkách, a tak své smutné a omluvné věty svěřil papíru, dopisy jí odnesl až do schránky. Věřil. Pak už jen doufal, všechno bylo marné. Došlo mu, že ho vymazala ze svého života. Časem se smířil s rozchodem.

*****

Podzimní nedělní večer, Jarda se za hustého šera vracel od babičky na kole. Kolona aut se ve vsi sunula krokem, objížděl je těsně u kraje silnice, pospíchal. Kamion vedle něj úplně zastavil, před ním se na přechodu zleva vynořila maminka s kočárkem. Jarda brzdil, co mohl, střetu sice zabránil, ale byl příliš rozjetý a potkal se s obrubníkem. Nebýt komplikovaného zranění kolene, byl by vyvázl jen s pár šrámy.

Sanitka, špitál, rentgen, složitá operace. A pak nekonečně dlouhé dny na lůžku, jeden jako druhý. Nechodící sádra, pár kroků na WC, kratičké procházky o dvou berlích po chodbě. Návštěvy, ustaraní rodiče, drsně žertující kamarádi, dokonce i stařičká babička se objevila, ale Voříška k němu nepustili.

Pár dní před Jardovým propuštěním domů se ve dveřích nemocničního pokoje zjevila droboučká mladičká hnědovláska, jen ten rošťácký výraz chyběl. „Jardo, prosím tě, nezlob se na mě, že jdu až teď, měla jsem v poslední době hodně práce sama se sebou. Jestli mě ještě znáš, tak mi promiň ten tehdejší výstup i moje následné mlčení.“ Ztichla, přišla až k jeho posteli a vážně na něj pohlédla hloubkou svých hnědých očí. Chvíli mlčel, nemohl uvěřit, pak se na ni usmál. Jakoby zapomněl na své koleno, chtěl vyskočit a před zraky kolegů marodů ji obejmout. Jen zaúpěl, svezl se zpátky, na moment zavřel oči. Když je znovu otevřel, viděl, jak mu s ustaraným výrazem podává maličkou kytičku pro štěstí. A hlavně na usmířenou. „Když mi naši půjčí auto, tak tě pozítří odvezu domů. Tedy jestli se nebojíš, že mám úplně čerstvý řidičák a nebude ti vadit, že s námi pojede Eliška.“

Zase spolu začali chodit na procházky, zprvu jen kratičké, ale jak Jarda odložil první a poté i druhou berli, byly delší a delší. Kolem nohou jim dováděla maličká neposedná Eliška, zvědavě zkoumala svět svým štěněcím čumáčkem. „Víš, Jardo, moc ráda bych se omluvila tvé babičce a jejímu Voříškovi za ten svůj výstup. Myslíš, že bychom k ní mohli zajet?“ „No, nevím.“ Zamyslel se na chvilku, aby Evku trochu poškádlil, „jestli nebude Elišce s modrou krví vadit, že se tam potká s úplně obyčejným Voříškem, tak můžeme hned tuhle sobotu vyrazit. Stejně je na čase, abych zas zkusil cestu vlakem.“