Chcete-li se naštvat nebo pobavit, skočte si na Boží hod na oběd do hospody

„Na Boží hod budeme mít poslední den pro sebe, pak přijedou vnoučata, tak si ho spolu trochu užijeme,“ rozhodla má drahá manželka pár dní před Vánocemi, a my si promptně zarezervovali stůl v jedné z pražských restaurací.

„Dobrý den, máme tu zamluvená dvě místa na jméno Honza.“ Tuhle jinak celkem běžnou větu jsem tentokrát pronesl s jistými rozpaky. Bylo pětadvacátého prosince půl hodiny před polednem a hospoda U Zpěváčků kousek za Národním divadlem zela prázdnotou. Absence hostů v restauračním zařízení je sama o sobě poněkud podezřelá, a když k tomu přidáte, že si vás servírka při vstupu ani nevšimne, tak už vám to přijde hodně divné.

„Já tady žádnou rezervaci nemám, ale možete sisti, kam chcete,“ opáčila oslovená dívenka, když na kratičký okamžik odtrhla oči od mobilu.

Prostředí lokálu bylo celkem vkusně vánočně vyzdobené a my zvolili útulná místa u stolku pro dva hned u okna. „Nejdřív přinese jídelní lístek a zeptá se na pití, pak nám dá chvilku, abychom si vybrali,“ prolétla mi hlavou běžná šablona, jak to chodívá. Leč skutečnost byla poněkud jiná, dívenka zřejmě usoudila, že hostům před konzumací musí napřed pořádně vyhládnout při pohledu do malebných uliček venku. Inu, kochali jsme se snad dobrou čtvrthodinu.

„Znajetě, včera jsme tu měli velkou společnost a moc toho na výběr nezbylo,“ pravila konečně servírka poněkud zachmuřeným hlasem a obdařila nás párem jídelních lístků.

„A to, co máte, je čerstvě uvařené nebo ohřívané od včerejška?“ Zareagovala Soňa pragmatickou otázkou.

„Samozřejmě čerstvé, sogodni pržipravené,“ zněla poněkud paradoxní odpověď. Pak se dívenka zarazila, usoudila, že pročítání jídelních lístků by nám nebylo moc platné a jala se nám recitovat seznam dostupných jídel z mobilu. Inu, moc toho nezbylo, co jsem pochytil, tak nějaká sterilní kuřecí prsa s bůhvíčím, pak snad salát a zbylým dvěma položkám jsem nerozuměl ani já, ani má drahá. Nemohlo to skončit jinak než oboustrannou omluvou. Od nás, že snad někdy příště, ale teď radši půjdeme někam jinam, od servírky, že měla několik dní volno a teď se nějak nemůže honem zorientovat.

No jo někam jinam, ale kam? Vyvstalo před námi dilema. Na Boží hod je obvykle většina hospod zavřených a zbytek v dané lokalitě předražených, tak co teď?

„Anděl!“ Vykřikla Soňa.

„Jaký, kde? A nese nám jídlo ze samotných nebes?“ Začal jsem se nadějeplně rozhlížet po obloze.

„Ale kdepak anděl, Anděl přece! Tam je hospod jak máku, snad se někde chytíme,“ upřesnila má drahá, že nemá na mysli bytost svatou, nýbrž čtvrť pražskou. „A pospěš si, je dvanáct pryč, všude bude narváno.“

I vydali se dva hladoví poutníci po nábřeží, pak na mostě je do hlubin div vichr nestrhnul... ale co to plácám, vždyť na veršování jsou tu jiní borci. Skutečnost byla poněkud prozaičtější, za řekou hned na začátku Lidické jsem navrhl: „Dneska kdo zaváhá, nežere, berme první trochu slušnou otevřenou.“

„Ne co?“ Maličko se pohoršila Soňa nad mým výrazivem. Pak jsme minuli několik beznadějně zavřených podniků a ona dodala: „Zkusíme Radniční sklípek.“

„Radniční sklípek?“ Nejapně jsem s pochybami zopakoval to jméno u vědomí, že minule nám tam předvedli hru na mrtvé stoly. Ne, to není žádný Gogol se svými Mrtvými dušemi, to jsou bianko rezervované stoly, k nimž se zvou náhodně přišedší cizinci, kdežto našincům se říká, že je obsazeno. Tuhle dávnou fintu z dob socialistického temna provozovali jako nějakou retro hru v Radničním sklípku ještě někdy před deseti léty. Jenomže to už je dávno, vše se mohlo změnit, a tak jsem na Sonin návrh s jistou nedůvěrou přistoupil.

„Dobrý den, jasně, že máme volno, klidně si sedněte třeba do támhletoho boxu,“ uvítal nás mladý číšník s úsměvem. S jídelním lístkem a dotazem na pití byl u nás cobydup, s napěněným půllitrem jednoho nealko piva pro Soňu a jednoho normálního pro mou maličkost za další krátký okamžik. Objednali jsme si dvakrát svíčkovou, i ta dorazila během chvilky. Tedy dorazila, chci říct, byla přinesena, neb svíčková s knedlíky a s kopečkem smetany na citrónovém plátku obvykle nožičky nemívá. Vypadalo to strašně lákavě a vonělo jako božská mana.

„Ty, Soni, nemáš to maso taky okoralé?“ Zeptal jsem se po mnohaminutovém boji se svou porcí.

„Kdepak, v pohodě, chceš kousek ode mě?“ Ta moje ženská by se snad rozdala.

„Ne, dík, jsi hodná, ale já už to přepral.“ Přece jí nabudu ujídat. Zvlášť, když už jsem tu svoji podešev úspěšně zdolal a nechal jen malý kousíček. Skutečnost, že zas jednou udělám v hospodě ostudu, jsem v tu chvíli před dámou svého srdce ještě raději zamlčel.

„Můžu se vás na něco zeptat?“ Zarazil jsem po chvíli mladého usměvavého číšníka, když se bez dotazu na spokojenost s jídlem chystal odnést talíře.

Překvapeně kývnul a já pomaličku pokračoval: „Inu, omáčka byla perfektní, to se teda musí nechat. Knedlíky v pohodě, jak houskové, tak i karlovarské, jeden neví, které byly lepší. Ale...“ kratičká pauza „ale buďte tak laskavý a zeptejte se kuchaře, jestli by o vlastní vůli pozřel takhle okoralé maso?“

Chlapík kouknul na to, co jsem mu ukázal na talíři, asi půl vteřiny zaváhal, ale z míry se vyvést nenechal: „Proč jste se neozval hned, mohl jsem vám to nechat vyměnit?“

Tak a měl jsem to. Teď mu vysvětlujte, že jsem měl hlad jako vlk, okoralý kousek utopený v té bezvadné omáčce neviděl a přišel na něj, až když jsem toho měl kus v sobě. Tak jsem to okecal větou, že takové maso, které jim zbylo od bůhvíkdy, by jako vůbec neměli servírovat, ale kazit si náladu a rozčilovat jsem se nechtěl.

„Tak já vám přinesl štrůdl jako odškodné,“ navrhl číšník, zřejmě nevěda, co si v daný kritický okamžik počít s takovým kverulantem.

„Radši ještě jedno pivo,“ napadlo mě tak nějak samo od sebe.

Číšník se usmál, kývnul, odkvačil a za pár minut se vrátil se znovunaplněným pohárem: „Ták, tady se vám nese, tekutej štrůdl.“

Nakonec při placení mi to nedalo a já se spíš jen tak z hecu zeptal: „Tak jak vám odpověděl kuchař na moji otázku?“

Chlapík se zarazil a snad poprvé za celou dobu se mu vytratil úsměv z tváře. Chvíli váhal, a pak přiznal barvu: „To si snad ani radši nepřejte vědět.“

No nic, člověk se nemá rozčilovat, natož o Vánocích, spíš se má snažit brát věci s humorem, a já tuhle číšníkovu odpověď okomentoval jen smutným cynickým pousmáním. Nicméně cestou domů jsme se shodli, že napřesrok půjdeme na božíhodový oběd někam, kde to máme opravdu osvědčené nebo dáme přednost domácímu stravování.