Čeština? Ta není důležitá, tou mluví už jenom pár boomerů

Asi je o mně všeobecně známo, že jsem skalním obdivovatelem našeho krásného košatého mateřského jazya. A to nejen jeho spisovné podoby, ale též hovorové včetně všemožných krajových nářečí.

Hovorová řeč je od toho, aby se jí hovořilo a spisovná od toho, aby se jí psalo, případně mluvilo tam, kde je to na místě. Například v médiích, zejména v těch veřejnoprávních. A mluví se? Samozřejmě, že mnohdy nemluví, až se z toho člověku kroutí uši.

Leč dosti toho, teď si trochu zavtipkujeme. Přijede Pražák do Brna, dočista zabloudí, beznadějně se ztratí v malebných uličkách, ani mapy v mobilu mu nepomohou, a tak se celý zoufalý zeptá místního občana: „Prosím vás pane, kde je tady nejbližší zastávka tramvaje?“

Brňák se usměje a odpoví: „Tož já nevím, asi v Olomouci.“

Pražák nechápavě vytřeští oči, až ho musí Brňák uklidňovat: „Aha, vy asi myslíte šalinu, tak ta je hned támhle za rohem.“

Anebo ještě jeden. Je vedro, Pražák stojí u kašny na jednom z brněnských náměstí a pije z ní vodu.

„Nepi to, člověče, ščijí do toho psi,“ upozorní ho Brňák.

Pražák ho přeslechne, a tak se zeptá tou nejprotaženější pražštinou: „cožééé?“

„Ale nic, pi pomalu, ať se nenastydneš, je to studené,“ upřesní svou radu Brňák, poznav, s kým má vlastně tu čest.

No jo, ale vtipkování končí ve chvíli, když si člověk uvědomí, jak se čeština vytrácí z běžného života. Nebo když už ne vytrácí, tak jak je przněná.

„Mami, klouzni tu dóru,“ pravila onehdy mladičká dcera své rodičce. Neměla přitom na mysli, aby mamka vzala její mladší sestru Dorotku ven na skluzavku, jen po ní prostě požadovala zavřít dveře (close the door).

Prostě angličtina se montuje do češtiny pomalu za každým druhým slovem a nedělají to jen ti mladí. Není to tak dlouho, co jsem se omylem v práci připletl do výtahu ke dvěma kravaťákům, Čechům jak poleno, kterým bylo tak mezi třicítkou a čtyřicítkou. Vedli jakousi odbornou diskusi, nemluvili ani česky, ani anglicky, ale tak nějak něco mezi. Vůbec jsem jim nerozuměl a spíš než odborně na mě ta jazyková směska působila odporně.

Vraťme se na chvilku ještě k mladým, a aniž bych je chtěl nějak pomlouvat nebo házet do jednoho pytle, mám pocit, že někteří už ani česky pořádně neumí. Potkal jsem skupinku tří středoškoláků, chystali se na kola a dohadovali se, kam vyrazí. Toť samozřejmě v pohodě, lepší se pořádně projet na vlastní pohon, než čučet furt do mobilů, ale zarazila mě jiná věc.

Jeden z nich, takto student školy, na které probíhá výuka v angličtině, prohlásil: „Pojedeme k Labe, a pak se uvidí.“ Ne, bohužel jsem se nepřeslechl, on jméno té ubohé řeky uvedl v prvním pádě. A tak mě napadlo, jak je sice skvělé, že mají takové možnosti, klidně ať se naučí stokrát perfektně anglicky, ale napřed by si měli pořádně osvojit naši mateřštinu.

Když to trochu nadsadím, tak mě jímají obavy, abychom se jednou nedočkali věty: „K čemu nám je čeština? K ničemu, tou přece mluví už jen pár starých boomerů.“ Anebo v horším případě: „What use is Czech to us? None at all, only a few old boomers speak it anymore.“ Jestli jsem to nepřeložil správně, tak mě omluvte, holt se mezi ně taky počítám.

Nicméně abych neskončil tak pesimisticky, pevně věřím, že se to nestane a na závěr si dovolím ještě jedno malé odlehčení. Jenom se pokusím maličko srovnat skóre ve svém vtipkování o Pražácích a Brňácích.

Manželé Vonáskovi se stali svědky hrdelního zločinu, uvolili se svědčit u soudu a vzniklo tak nebezpečí, že by vrazi mohli zabít i je. Dostali se tedy do programu na ochranu svědků a paní Vonásková oznámila malému synkovi: „Pepíčku, nedá se nic dělat, budeme se muset odstěhovat na místo, které nikdo nezná.“

Načež se Pepíček rozbrečel: „Ale mami, já nechci do Brna!“