Čeština je nejkrásnější jazyk na světě

„Chápu, že ruštinu nemáš rád, ale naučit se ji musíš, přece se kvůli těm hloupejm okupantům nenecháš vyhodit!“ Tenkrát, když mi na konci třeťáku na střední hrozila pětka z „jazyka našich bratrů,“ se můj tatínek opravdu naštval.

Moje problémy s ruštinou měly daleko hlubší kořeny, začaly vlastně už ve čtvrté třídě základky, když jsem se s tímto jazykem setkal poprvé. Větu: „Nemá úkol!“ zapsanou červeným inkoustem a doplněnou několika značkami opakování --"-- do notýsku pro sdělení školy rodičům se mi dařilo tajit před našimi tak dlouho, dokud se ruštinářka nenaštvala a nezatelefonovala jim přímo. Pravda, trochu jsem tenhle její podlý útok očekával a uvažoval o drobné sabotáži domácího telefonního přístroje nenápadným přerušením kabelu, ale nakonec jsem k tomu nenašel dostatek odvahy. I tak jsem byl po ruštinářčině hovoru náležitě vypeskován a naši mě po nějaký čas trápili torturou vtloukání onoho proradného jazyka do hlavy osobně.

Nicméně rodiče se mých prvních ruštinářských nezdarů nikterak nezalekli a ve jménu úsloví „kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem,“ mě někdy na druhém stupni základky zapsali do kroužku angličtiny. Už po prvních pár lekcích se na hladině jezera mých jazykových schopností udělala velká kola a ukázala se pravda holá (pan Erben mi tuhle parafrázi jistě promine). Ona holá pravda totiž spočívala v prostém faktu, že nejen na ruštinu, ale na cizí jazyky jako takové jsem prostě tvrdej jako kus dřeva. Dřeva ne jen tak ledajakého, dřeva přímo dubového. Dneska by se tomu řeklo dis-něco, ale tenkrát to bylo považováno za obyčejnou lenost.

Hodiny angličtiny vedla stará zkušená paní učitelka, která věděla své, a bylo jí jasné, že se mnou nehne. A tak mi tolerovala nejen téměř nulové pokroky, absenci domácích úkolů, ale dokonce absenci i mě samotného, když jsem se nedostavil do hodiny a místo toho šel za školu. Totiž za angličtinu. Pokud jsem se náhodou objevil, jen zlehka překvapeně pozvedla obočí, nechala mě žít a věnovala svůj drahocenný čas žákům, kteří si to zasloužili svou pílí. Dlužno však přiznat, že ušetřený čas jsem nikterak nepromrhal a společně s jedním spolužákem jej věnoval tajným chemickým pokusům, při kterých jsme se pokoušeli vyrobit například „čertův prášek“ (směs koncentrované HCl, H2O2 a ještě jedné složky, jíž už jsem naštěstí zapomněl). Této bohulibé činnosti jsme se věnovali tak dlouho, než nám to po totálním zadýmování bytu (u spolužáka) a propálení koberce (u nás) rodiče definitivně zatrhli.

Nicméně abych se vrátil ke svým cizojazyčným neschopnostem. Školou včetně maturity z ruštiny jsem nakonec nějak prolezl s odřenýma ušima, ruštinu od té doby nepotřeboval a angličtinu si osvojil natolik, že si tak nějak vystačím s její „technickou verzí,“ kterou potřebuji ke své práci. Tu obecnou ovládám na úrovni massa Boba z Májovek: „Massa Honza chtít k jídlu vepřové, může mu massa hospodský nějaké přinést?“ A nevěřili byste, že všichni massa hospodští, ať už to bylo kdekoli (v zemích, kde se čuníci nesmí konzumovat, jsem nikdy nebyl), mi ono vytoužené vepřové ochotně přinesli, stačilo je při příchodu do lokálu pozdravit jejich rodným jazykem.

Jakkoli nechci snižovat význam znalosti cizích jazyků, skýtající dnes lidem prakticky bezbřehé možnosti studia či práce (nejen) v zahraniční, musím říct, že jejich neznalost též není úplně od věci. Občas nám totiž přináší humorné situace, případně nás nutí k improvizaci.

V nezapomenutelných devadesátkách zastřihaly mnohé zahraniční společnosti ušima, zavětřily možnost expanze do oné „chudé rozvojové země,“ za níž považovaly naši republiku a začaly nabízet svou takzvaně nezištnou pomoc. Tento jev pochopitelně postihl i podnik, ve kterém pracuji a já dodnes nezapomenu na jednu scénku v ředitelově kanceláři.

„Kluci, v deset přijdou zástupci firmy Užnevímjaksejmenuje ze samotných Spojených států, tak koukejte naklusat,“ zavelel sám náš velký šéf Jirka. Zástupci přijeli v drahých fárech oblečeni do nákladných kváder, s veledůležitostí ve tvářích si nechali uvařit kávu, na stůl rozložili dokumenty a jali se nám nabízet skvostný projekt z oblasti užnevímjaké. Hovořilo se pochopitelně anglicky, zástupci firmy Užnevímjaksejmenuje s perfektní americkou výslovností, náš velký šéf Jirka tak, jak uměl. Každopádně podle nás dost obstojně.

Jirkovi se na projektu cosi nezdálo, tak se vyptával, rejpal a pochyboval, což kravaťáky nelibě zaskočilo, zřejmě dospěli k názoru, že házejí perly sviním a nenapadlo je nic lepšího, než zkritizovat Jirkovu angličtinu. Mysleli to zřejmě tak, že si v žádném případě nenechají pošlapat svůj skvělý projekt nějakým křovákem, který ani pořádně neovládá jejich světový jazyk.

Jirka se asi na vteřinu zarazil. Pak se zeširoka usmál a bezelstně prohlásil: „OK, gentlemen, let's speak Czech (v pohodě, chlapi, mluvme teda česky).“ Asi se nemusím doširoka rozepisovat o tom, jak zástupci firmy Užnevímjaksejmenuje ztvrdli v rysech, posbírali dokumenty se svým skvělým projektem z oblasti užnevímjaké a uraženě odjeli v drahých fárech. Nu a my, kluci český? Udělali jsme si to sami a šlapalo to jak hodinky.

Když neumíte řeč lidí v zemi, do které se chystáte, tak to zas tak moc nevadí, pokud se naučíte čtyři nejdůležitější výrazy. Jakéže to jsou? No přece „dobrý den,“ „prosím,“ „děkuji“ a „na shledanou.“

Párkrát mě potkalo to štěstí, že jsem navštívil překrásnou zemi romantiků a milenců, samotnou Francii. Francouzsky jsem neuměl ani slovo, ale přátele mě před první návštěvou varovali, abych byl opatrný s angličtinou, protože ji tamní a zejména starší obyvatelé nemají rádi. I naučil jsem se aspoň onu „svatou čtveřici“ výrazů a neohroženě vyrazil.

Byla akorát doba walkmanů s rádiem, já s sebou pochopitelně též jeden měl a hojně ho používal, až mi zhruba v polovině pobytu došly baterky. „Nevadí,“ pomyslel jsem si a naivně hrábl do tašky, že tam mám přece náhradní. Nu, neměl jsem, byv už tehdy churav sklerózou, jsem si je prostě doma zapomněl přibalit. Vyvstala tedy potřeba zakoupit nové a já se pro ně vydal do krámku, který vypadal jako trafika a skýtal naděli, že je tam budou mít.

Hned při vstupu mi stoupla nálada, neb za pultem stála usměvavá postarší dáma s blonďatými vlasy a trochu oplácanou postavou, prostě z typu ženských, které vždy ladily mému oku. „No jo, to je sice hezké, že je ta paní hezká, ale jak si jí o ty baterky mám říct?“ Prolétlo mi hlavou. A pak mě osvítil duch svatý.

„Bonne journée,“ pozdravil jsem, jak jsem se prve nabifloval.

„Bonne journée monsieur,“ odpověděla ona dáma a prohloubila svůj úsměv ještě o kousek víc.

„S'il te plaît, byla byste tak laskavá a prodala mi dvě tužkové baterky?“ Přešel jsem plynule z francouzštiny do svého rodného jazyka.

Blondýnce se vytratil úsměv z tváře, vytřeštila na mě oči, pokrčila rameny, odpověděla mi něco zcela nesrozumitelného, asi jako že mi vůbec nerozumí a obrátila ruce dlaněmi vzhůru.

I usoudil jsem, že nazrál čas, přednesl prosbu o baterky svojí neumělou angličtinou, ukázal na svého walkmana a na prodejní pultík prstem nakreslil obrys požadovaného zboží.

Pamatujete si na večerníček O človíčkovi a na scénku, jak se mu nad hlavou rozsvítí pomyslná žárovka pokaždé, když mu něco docvakne? Tak přesně tímhle způsobem zareagovala blondýnka za pultem, vrátil se jí úsměv, sáhla do šuplíku a prodala mi ony dvě vytoužené tužkovky.

Pak už jsem se s ní jen rozloučil naučeným: „merci beaucoup, au revoir,“ a jelikož se vše odehrálo před dobou, než začaly být projevy galantnosti považovány za sexuální harašení, jsem se jí uklonil. Odpověděla mi roztomilým pukrletem.

Baterky jsem vyměnil hned před krámkem, naladil jakousi místní stanici a zaposlouchal se do krásných a za srdce beroucích francouzských šansonů. Nu, řekněte sami, není ta země galského kohouta nádherná?

Znalost cizích jazyků je bezesporu skvělým atributem dnešního moderního člověka. Pokud ji však neoplýváte a podobně jako mně vám dělá problém naučit se trochu pořádně aspoň jeden, vězte, že to vůbec nevadí. Když je dobrá vůle na obou stranách, stačí umět ony čtyři základní výrazy a na všem ostatním se už domluvíte rukama, nohama klidně i v daleké exotické tramtárii. Koneckonců, vždyť ta naše košatá mateřština je nejkrásnějším jazykem na světě, co myslíte?