Český reálný socializmus 21. století - část 1, problém bydlení

V poslední době v naší zemi síly hlasy, toužící po návratu socialistického uspořádání, které jsme tu měli před listopadem 1989. V několika následujících článcích se pokusím popsat, jak by se naše společnost mohla vyvíjet, pokud by byly tyto hlasy vyslyšeny a navrátila se éra neomezené moci jedné strany. Vážení čtenáři, můžete toto mé povídání pojmout jako společenskou fikci nebo ji brát jako odstrašující scénář něčeho, čeho je třeba se vyvarovat, případně naopak jako něco, co by přineslo naplnění vašich představ. V každém článku si popíšeme, jak by se po totálním ovládnutí státního aparátu vládnoucí strana mohla vypořádat s jedním z konkrétních  problémů naší společnosti.

Jedním z nejpalčivějších aktuálních problémů je bydlení a strana se rozhodla, že jej vyřeší mezi prvními. Na jedné straně existuje celá armáda bezdomovců, lidí, kteří nemají kde bydlet a bez ohledu na počasí musejí přežívat na ulici. Tato armáda je pak doplněna dalšími, kteří sice bydlí, ale jsou v nelidských podmínkách namačkaní ve velkém počtu na malém prostoru. Na straně druhé existuje celá řada lidí zbytečně bohatých, vlastnících obrovské domy a vily, plné místností, které ani pořádně nevyužijí.

Zákonem byly stanoveny dva koeficienty bydlení. Prvním z nich byl koeficient luxusu, vyčíslený na 30 metrů čtverečních obytné plochy na osobu. Vlastní-li například tříčlenná rodina byt nebo dům o obytné ploše 130 metrů čtverečních, zbývá jim po odečtení tohoto koeficientu 40 metrů nad limit. Druhým byl koeficient potřebnosti, vyčíslený na 10 metrů čtverečních. Tento koeficient se týkal všech bezdomovců a potom také lidí, jichž bydlelo například 8 ve dvoupokojovém bytě s obytnou plochou 40 metrů čtverečních. V tomto případě připadlo na každého z nich pouze 5 metrů, takže koeficient potřebnosti splňovali.

Dále byl přijat zákon, který nařizoval všem lidem, kteří splňovali koeficient luxusu, aby u sebe trvale bezplatně ubytovali své spoluobčany, spadající do koeficientu potřebnosti, a to v takovém počtu, aby už do koeficientu luxusu nespadali. V našem případě musela tříčlenná rodina ubytovat minimálně dva spoluobčany s koeficientem potřebnosti. Přednostně byli takto ubytováváni bezdomovci a lidé s nejnižším počtem čtverečních metrů na osobu, a aby se předešlo rasovým nepokojům, tak při stejném počtu metrů měli přednost příslušníci národnostních menšin. V případě, že potřebný občan odmítl přidělené konkrétní ubytování, bylo mu maximálně třikrát nabídnuto jiné. Případy, kdy občan z pásma luxusu odmítl ubytovat přiděleného občana potřebného, byly dle zákona řešeny vyvlastněním. Občané, kteří byli těsně pod hranicí koeficientu potřebnosti a na které nezbylo ubytování výše popsaným způsobem, byli nastěhování do narychlo postavených provizorních domků.