Černá ovce rodiny

Hedvika byla nejmladší ze čtyř sester. Narodily se v pořadí Anežka, Emilka, Cilka a moje maminka Hedvika, tři spořádané, dobrých mravů dbalé a jedna, která se navzdory přísné výchově mých prarodičů stala černou ovcí.

Jako maličká holka jsem o existenci tetičky Cilky dlouho nevěděla, rodina ji považovala za někoho, o kom není slušné mluvit před malými dětmi. Dozvěděla jsem se o ní až později, když jsem náhodou nepozorována vyslechla rodinnou radu, na které se mluvilo o „té čtvrté nehodné sestře, která utekla.“ Když jsem se druhý den zvědavě zeptala maminky, o koho vlastně šlo, zamyslela se, pokývala hlavou, usoudila, že už jsem snad dost velká na to, abych znala kousek pravdy a povyprávěla mi o ní.

„Dobře víš, Ludmilko, že tvé tetičky Anežka a Emilka jsou o dost starší než já, ale nevíš, že přede mnou měli moji rodiče ještě jednu dceru. Jmenovala se Cecílie a odešla od rodiny v nejhorším období, krátce poté, co náš tatínek, tvůj dědeček tak náhle zemřel. Mně bylo tehdy osmnáct, maminka, Anežka, Emilka i já jsme se semkly, snažily se podržet navzájem, abychom to všechno zvládly, ale Cecílii to bylo jedno. Dala se dohromady s nějakým muzikantem a utekla od nás.“

Pro mě, zvědavou předpubertální holku, to bylo něco úžasně tajemného s příchutí zakázaného ovoce, a tak jsem se snažila z maminky vytáhnout víc informaci, ale nic dalšího jsem se nedozvěděla. Maminka mě odbyla tvrzením, že o Cilce nikdo z rodiny nic neví a odmítla se se mnou o tom dál bavit, ale já tušila, že to není tak docela pravda. A tak jsem se rozhodla pátrat tajně na vlastní pěst.

Potají, když nebyl nikdo doma, jsem procházela různé staré dokumenty, ve kterých jsem sice našla, že Cilka opravdu existuje, ale to bylo asi tak všechno. Vypátrat Cilčinu adresu se mi nepodařilo, víc jsem se o ní dozvěděla až po čase, když mi bylo šestnáct. Rodiče přísně kontrolovali všechnu poštu, nesměla jsem otevřít žádný dopis, aniž by si ho předtím sami přečetli, ale tehdy jeden jejich sítem přece jen proklouznul. Otevřela jsem ho, než naši přišli domů, byl pro mě, adresa byla napsaná droboučkým úhledným písmem, které jsem neznala, já si ho tajně přečetla a pak schovala. Byl od Cilky, přála mi v něm k narozeninám, napsala mi spoustu milých a hřejivých vět, a celé to uzavřela povzdechem, že ačkoli ví, že se ke mně tohle psaní stejně nedostane a skončí v kamnech jako všechny předchozí, bude mi psát dál. A byla tam i zpáteční adresa.

Tohle bylo první z celé řady krásných psaní, které jsme si s Cilkou navzájem vyměnily. Naši o tom samozřejmě nevěděli, já jí psala potají a ona mi odpovídala k mojí kamarádce, o níž jsem si byla jistá, že mě neprozradí. Poznala jsem, jaká je Cilka jemná a životem zkoušená žena, její vztah s muzikantem moc dlouho nevydržel, ten člověk ji opustil, když jí bylo nejhůř, krátce poté, co nedlouho po porodu zemřelo jejich společné dítě. Cilka věděla, že ji naše rodina zavrhla a byla natolik hrdá, že se nevrátila s prosíkem a dokázala se o sebe postarat sama. Později, když se jí podařilo zjistit, že jsem se narodila já, rozhodla se mi na dálku dávat aspoň něco z toho, co nemohla poskytnout svému zemřelému dítěti a stala se mou tajnou kmotřičkou.

Mnohokrát jsem Cilčiny dopisy skrápěla svými dívčími slzami, došlo mi, jak se rodina hluboce mýlí, když ji odsuzuje a nedokáže odpustit její dávný hřích, toužila jsem se s ní setkat, ale v té době to nebylo možné. Bydlela příliš daleko, já nenašla odvahu se za ní vypravit, aniž by o tom naši věděli a ani ona nechtěla přijet do našeho malého městečka, riskovat, že mě s ní někdo uvidí, řekne to našim a nadělá mi zlou krev před rodinou.

***

„Vezmeš si Vojtu a nebudeš o tom s námi diskutovat!“ Sotva se mi překulila jednadvacítka, začal se o mě ucházet Vojtěch a moji rodiče usoudili, že by byl pro mě dobrým ženichem, který přinese do rodiny majetek a pozvedne její postavení. Vojtěch byl zámožný vlivný statkář, pětačtyřicetiletý vdovec se dvěma malými dětmi, ale v mých očích to byl oplzlý hrubián, který potřebuje novou služku jako náhradu za ženu, kterou utrápil. Prosila jsem rodiče na kolenou, aby mi ho nenutili, brečela jsem před nimi, že mi zničí život, ale oni byli neoblomní. Když jsem v zoufalství krátce před svatbou vše vypsala tetičce Cilce, obratem jsem od ní dostala stručnou odpověď, zvala mě k sobě. Prý se mám sebrat, všechno nechat být, skočit na první vlak a přijet k ní, ona už se o mě postará. A já to udělala, utekla jsem z domova hned příští ráno ještě za tmy, aby mě nikdo neviděl.

Cilka mě čekala už na nádraží, tušila, že ten den přijedu a odvedla mě k sobě domů ve velkoměstě, ve kterém bych byla sama ztracená. Skromný byt, jedna místnost do dvora pavlačového domu, jen pár nejnutnějších věci k žití a jediná postel, do které jsme se zpočátku musely s Cilkou vejít obě. Naši vytušili, kam jsem zmizela, přijeli si pro mě za Cilkou, ale odjeli s prázdnou. Tu scénu radši nebudu popisovat, stala jsem se vedle Cilky další „to zlou černou ovcí, která zradila rodinu a jíž je třeba zavrhnout.“ Ale zároveň jsem v Cilce našla náhradu za maminku a ona ve mně svou druhou dceru.

Začátky nebyly jednoduché, Cilka pracovala ze skromný peníz jako šička a mnohdy jsme stěží měly jen na chleba. Bylo mi hloupé nechat se od tetičky živit, snažila jsem se a po čase se na mě usmálo štěstí, přijali mě do stejné dílny a já začala s ní šít po boku několika dalších žen.

Zkrátím to, abych vás neunavovala. Cilka si už nikdy nenašla žádného muže, ale já se časem provdala za Toníčka, který pracoval v továrně. Trochu jsme si polepšili, mohli pronajmout byt o dvou místnostech, do kterých jsme se pohodlně vešli všichni, tedy já s Toníčkem, našimi dvěma malými kluky a s tetičkou Cilkou. Bylo nám krásně, byli jsme šťastní, než přišla válka a po ní španělská chřipka. Můj milovaný Toníček padl na frontě a Ludvík, můj mladší syn zemřel krátce po válce v horečkách.

***

Píše se rok 1934 a já se i s Cilkou vrátila do našeho rodného městečka. Můj starší syn Albert odejel za lepším za oceán, tetičky Anežka s Emilkou jsou na pravdě boží, tatínek už také nežije a moje maminka Hedvika zůstala sama, je nemocná a nedokáže obstarat naše maličké hospodářství.

Je večer, venku se smráká a blíží se déšť. Byla jsem zavřít slepice, tetička Cilka stařičká drobná osůbka s nezdolnou energií poklízí po domku a moje nemocná maminka Hedvika sedí ve svém křesle s dekou na kolenou. Udělalo se chladno, zatopím v kamnech, vytáhnu pletení a budu se dívat, jak si má maminka s tetičkou smířeně tiše povídají a drží se přitom za ruce. Tak jako před nedávnem, když jsme se vrátily, tak jako včera a dá-li pánbůh, tak jako zítra, pozítří…