Čeho je moc, toho je příliš

Jestli vám s tou mourovatou Madlenkou už začínám být protivný, tak promiňte, ale ona mi v mládí tak učarovala, že se k ní ještě vrátit musím. Předtím vás však pozvu na další umísťovací výstavu útulkových koček.

Nyní dám na chvilku slovo paní Daně Javůrkové, takto předsedkyni Spolku na ochranu zvířat Dobříšsko, která mi poslala podklady k výstavě včetně použitých fotografií:

Umísťovací výstava koček se koná v sobotu 8. listopadu 2025 od 10 do 16 hodin v Praze 2 Na Slupi 16. Nový domov zde bude hledat asi 60 koček a koťat z ochranářských organizací Prahy a Středočeského kraje. Přímo z výstavy si návštěvníci mohou odnést kočičku. Všechny kočičky na výstavě jsou očkované proti kočičím nemocem a dospělé kočičky jsou kastrované. Přijďte se podívat, třeba se vám nějaká kočička bez domova zalíbí a adoptujete si ji. Těšíme se na vás.

Pořadatel: Sdružení na ochranu zvířat v krajní nouzi.

Další zúčastněné útulky: Spolek na ochranu zvířat Dobříšsko, Tlapky Mochov, Šance zvířatům, Centrum 1. pomoci pro kočky, Chlupáči v nouzi, Tlapkárium.

Desetiměsíční Viktorka

Maličká roztomilá Kája

Zvědavý tříměsíční Štěpánek

Šimonek, Štěpánkův bráška

Ozzy od Ameriky na Berounsku těsně po nálezu, teď už mu budou čtyři měsíce

A ještě Ozzyho bráška Bryan

Tak a teď už honem k Madlence.

Jak už jsem se zmínil, k pořízení Madlenky se mi podařilo ukecat rodiče v den svého nástupu na střední školu, tedy krátce poté, co mi bylo patnáct let. A jakožto správný a nefalšovaný puberťák jsem z ní divokými hrátkami vychoval neohroženou bojovnici a vášnivou lovkyni myší. Přes pracovní týden neměla Madlenka možnost provozovat tyto své oblíbené „sportovní disciplíny,“ ale s o to větší náruživostí se jim věnovala o víkendech na chalupě, kam jsme tehdy jezdívali celoročně.

„Proboha, co já budu dělat v zimě, až budou myši bůhvíkde zalezlé? To se mám nudit za kamny a koukat z okna, jak venku sněží?“ Nevím přesně, jestli se s příchodem podzimu zrovna tyhle věty honily Madlence hlavou, ale vzhledem k její chytrosti a následnému konání bych se vůbec nedivil. Ta čtyřnohá potvůrka zřejmě projevila téměř lidskou předvídavost a rozhodla se k pořízení myších zásob na zimu.

Začalo to prudkým poklesem čerstvě ulovených myší, respektive aspoň my jsme si to mysleli. Její průměr kolem čtyř denně klesl na sotva jednu a my se už, už začali bát, jestli není nemocná.

„Páni rodičové, já vám nevím, ale mám pocit, že tady něco nehraje,“ prohlásil jsem někdy během října, když jsme popíjeli kafe v zahradních lehátkách a přikusovali maminčin koláč.

„Co se děje, co nehraje, nechceš snad říct, že jsem to dneska připálila?“ Optala se starostlivě moje rodička.

„Ale kdepak, mami, jde o Madlenku. Však víš, že normálně svačí s námi, vždycky si k tomu přinese myš a dokonce nám ji nabízí ochutnat. Ale zrovna teďka jsem ji zahlídnul, jak s tím drobným hlodavcem v tlamičce vběhla do domu a někam si ho tam odnesla. Navíc, co jsem si všimnul, ta myška ještě nebyla zakousnutá,“

Maminka se nad přítomností myší v chalupě sice vyděsila, ale nebylo jí to nic platné, protože realita byla ještě horší než její nejčernější představy. Ukázalo se totiž, že si Madla zakládá myší chov na půdě, velmi opatrně je nosí tak, aby si je nepoškodila a tam nahoře je pouští. Toho dne se zřejmě činila, protože ještě též noci jsme mohli shora zaslechnout tiché šramocení, které určitě nepocházelo od naší Madlenky, spící mi v nohou postele.

S postupujícím podzimem proud čerstvě ulovených myší venku a jejich donáška na půdu ustala, avšak ukázalo se, že čeho je moc, toho je příliš a že Madlenka celou věc hrubě podcenila. Ta chytrá číča totiž jaksi pozapomněla na jeden přírodní zákon, totiž na skutečnost, že myši se jí na půdě začnou množit řadou vpravdě geometrickou. Důsledkem bylo, že to přestala zvládat a my lidé jsme jí kočce museli s myšilovem pomoct.

Odehrávalo se to následujícím způsobem: V neděli odpoledne před odjezdem jsme nainstalovali na půdu celou řadu pastiček na myši, abychom je v pátek večer po příjezdu odstranili i s případnými úlovky a vyslali Madlenku na její směnu. Ta se pak činila celé dvě noci a dva dny, až z toho bývala totálně vyčerpaná, přemyšovaná, ale šťastná. Celý proces likvidace půdního myšího klanu zabral několik týdnů, aby na závěr skončil příhodou vpravdě humornou.

„Koukejte, co jsem pro vás ulovila, tohle jste určitě v životě neviděli,“ pochlubila se nám tehdy Madlenka. V tlamičce hrdě nesla poslední půdní myš, zacvaknutou v pastičce, kterou jsme onoho pátečního večera přehlédli.

***

Inu, co dodat na závěr? Jestli dorazíte na výstavu, nějakou kočku si odtamtud určitě odneste. Nebezpečí, že by si po Madlenčině vzoru založila vlastní chov myší, se bát nemusíte, protože v tomhle ohledu byla ta naše dávná číča fakt výjimečná.

Madlenka okolo roku 1975

Poznámka: Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.