Budeš mě nosit na rukou?

„Holku? Ale já žádnou nemám a asi těžko nějakou najdu. Víš, Lenko, jsem staromódní, chtěl bych ženu, kterou bych finančně zabezpečil a ona by mi za to vytvořila krásné rodinné hnízdo. Na tohle už dneska nejspíš žádnou nenalákám.“

S tímhle přáním se mi svěřil Zdeněk hned na začátku. Oba jsme nedávno nastoupili do svých prvních zaměstnání v krajském městě, Zdeněk byl vyučeným elektrikářem a já prodávala v obchodě. Pár dní předtím si byl u mě koupit kalhoty, trochu jsme se u toho zapovídali, slovo dalo slovo a teď jsme najednou seděli na zahrádce před hospodou a popíjeli limonádu. Ten kluk se mi líbil, přitahoval mě nejen svým vzhledem, ale hlavně tím, jak měl už v tomhle věku všechno srovnané a věděl, co by očekával od života. Já netušila, jestli je volný, naťukla ho otázkou, jakou má holku a on mi otevřeně odpověděl tím rodinným hnízdem.

Ani mě naši neupletli zrovna z moderního těsta, Zdeňkova představa se mi líbila, a tak jsem mu napůl v žertu a napůl vážně nahodila další udičku: „Kdybys takovou přece jen našel, nosil bys ji na rukou?“

„Nosil,“ zamyslel se a zvážněl, „ale asi by to nešlo úplně od začátku. Našel bych nám malý pronájem a nejsem si jistý, jestli bych to i s obživou sám utáhl ze svého platu, nejspíš by musela nějaký čas taky chodit do práce. Ale pak, až bych se víc chytil a až by přišlo dítě, tak by se měla jako v bavlnce.“

Líbilo se mi Zdeňka provokovat, tak jsem si přisadila. Vstala jsem ze židle, popošla až těsně k němu a prohlásila: „A teď mi na mně ukaž, jestli bys takovou holku dokázal nosit na rukou i doslovně.“ Napřed vyvalil oči překvapením, než mu to došlo. Pak vyskočil a zvednul mě v náručí. Takhle to bylo prosté a rychlé, ani nestačilo přitéct moc vody z Orlice do Labe a já se k jisté nelibosti svých rodičů přestěhovala od nich do bytu, který pro nás Zdeněk obstaral.

Byli jsme zamilovaní, vzali se a prvních pár let manželství zaslepeni štěstím jsme oba úspěšně přehlíželi skutečně a domnělé chyby toho druhého. „Však se to naučíš, lásko,“ ohodnotil Zdeněk moji připálenou večeři nebo ne úplně perfektně uklizený byt a odměnil mě za to polibkem. V té době jsem netušila, kam až jednou zajde jeho puntičkářství a pocit vlastnictví mé osoby, když mi jen jemně naznačil nelibost nad tím, že jsem si po práci skočila na sklenku s kolegyněmi.

Jenomže zamilovanost opadla jako velká voda v obou řekách našeho města: „Teď jsem se konečně chytil, dělám revizního technika, mám spoustu zakázek, s penězi vystačím, tak dej výpověď a zůstaň doma, aby ses tady o to dokázala pořádně postarat. Ne, že budeš jako doteďka pořád někde trajdat, dvakrát do týdne mi tvrdit, že tě bolí hlava, a třeba už taky konečně přijdeš do jiného stavu.“

Nemyslela jsem si o sobě, že bych byla špatnou manželkou, domácnost jsem zvládala bez problémů a Zdeňka neodmítala, pokud to bylo jen trochu možné. Je sice pravda, že se mi nedařilo otěhotnět, ale věřila jsem, že se to časem poddá, a do té doby se rozhodně nechystala skončit se svou prací v obchodě. Konečně mi došlo, že mám i svůj život a nemohu se od manžela nechat vodit jako nějaká loutka.

Zkrátka a dobře se naše spory prohloubily natolik, že jsem se nešťastná a bezdětná vrátila na druhou stranu města k našim. „Nic si z toho nedělej, Lenko, mně se ten kluk nelíbil už od začátku, ty máš aspoň zkušenost, a příště si najdeš někoho lepšího,“ Konejšila mě maminka. I taťka si v podobném duchu přisadil, i když s poněkud ostřejším výrazivem na Zdeňkovu adresu.

***

Rozvedli jsme se a já se najednou ocitla v prapodivném rozpoložení. Jakkoli jsem od Zdeňka utekla, svým způsobem jsem ho pořád milovala a oceňovala jeho vlastnosti, které byly donedávna skryté pod nánosem hádek. Měla jsem pár dalších vztahů, ale ani do jednoho z nich jsem nevstupovala s myšlenkou, že zrovna s tímhle člověkem bych mohla strávit zbytek života.

Však taky nebylo proč, Jakub byl sice fajn společník, ale na rozdíl od Zdeňka mu scházela spolehlivost, nedokázal udržet peníze, a pokud něco slíbil, tak na to vzápětí okamžitě zapomněl. Filip by mě dokázal materiálně zabezpečit, peněz měl jako slupek, ale co by mi to bylo platné, kdybych každý večer uléhala do postele vedle ledové kry. To Zdeněk mě často přiměl k sexu, aniž bych o to měla zájem, ale přesto se pokaždé dokázal nesobecky postarat, abych si to hezky užila i já. Možná mi nebudete rozumět, ale já tyhle vztahy nedokázala brát jako náhradu za Zdeňka, ale jako něco, co stojí tak nějak na vedlejší koleji podél trati našeho, byť rozpadlého manželství.

Asi i o to víc jsem se vyhýbala případným kontaktům se Zdeňkem, možná jsem se podvědomě bála, co by se stalo, pokud bychom se potkávali po odeznění našich sporů. Ono stejně nebylo proč se vídat, děti jsme neměli a kromě vzpomínek nám nic společného nezbylo.

***

„Jé, ahoj Zdeňku, ty máš krásnou holčičku. Jakpak se jmenuje? Jak je stará? A kde máte maminku?“ Když jsem po létech potkala svého bývalého v parku, napřed jsem se mu chtěla obloukem vyhnout a tvářit se, že ho nevidím. Pak jsem si všimla, že vede za ruku malé děcko, které je mu podobné a paradoxně se mi ulevilo. Rozhodla jsem se ho pozdravit, ale byla jsem z toho celá paf, tak ze mě z nervozity padala jedna otázka za druhou.

„Ahoj Lenko, tebe strašně rád vidím. Jdeme na zmrzlinu, jestli máš chvilku, bude mi velkou ctí tě pozvat, aby sis dala s námi,“ odpověděl a zatvářil se, jako když sluníčko vykoukne zpoza těžkého mraku.

Nevím, jestli to byla náhoda nebo osud, ale my skončili v té samé zahrádce, v níž jsme se před léty na začátku sešli nad limonádou, akorát ta hospoda byla předělená na cukrárnu. Malá dostala zmrzlinový pohár, zaujatě ho po maličkých soustech konzumovala a my měli chvilku klidu na rozhovor. Zdeněk mi odpověděl na všechny tři otázky, holčička se jmenuje po mně Lenka, jsou jí tři roky a maminku nemají. Pak zvážněl: „Oškubala mě a utekla, jediné, co mi po ní zbylo je tenhle malý poklad. Byl jsem hlupák. Dvojnásobný hlupák, teď, že jsem se dal dohromady s ní, ale daleko víc předtím, když jsme byli spolu my dva a já to pokazil.“

„To je mi líto, Zdeňku,“ odpověděla jsem upřímně.

„Ani bys nevěřila, jak moc jsem se změnil, vůbec jsem si tě nedokázal vážit a v našem manželství jsem udělal spoustu chyb. Ale to je teď už asi jedno, ty sis určitě našla někoho lepšího a jsi šťastně vdaná... Hned Leničko, to nic, počkej, skočím dovnitř pro pár ubrousků.“ Zdeněk si napřed nasypal popel na hlavu ohledně našeho dávného manželství, ale pak jeho zpověď přerušila dcerka, která si v zaujetí nad zmrzlinovým pohárem pobryndala šatičky.

Měla jsem pár vteřin na přemýšlení. Te chvilka mi přišla jako věčnost, za kterou jsem stihla spoustu věcí. Když se Zdeněk vrátil s ubrousky, nalezl dočista vypulírovanou dcerku a dočkal se mé odpovědi: „Nejsem vdaná. A pokud jde o tebe, dobře si rozmysli, jestli bys mě na rozdíl od tehdy dokázal nosit na rukou doopravdy. Pokud ano, telefonní číslo mám pořád stejné.“

Zdeněk v němém úžasu otevřel ústa, a než se stačil vzpamatovat, aby mi na to něco odpověděl, já zvesela zamávala Leničce a spěšně prchla ze scény středem.

Můj bývalý manžel se mi ozval hned druhý den. Hérakleitův výrok sice tvrdí, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, ale tam někde hluboko uvnitř mi něco říká, že bych se měla vrátit na hlavní kolej svého života. Možná jsem hloupá, ale držte mi palce. Vlastně nám třem.