Bojíte se pavouků?

„Maruško, seď, ani se nahni, neotáčej se a pro jistotu zavři oči!“ Požádal jsem naléhavým hlasem svou okulibou cukrárenskou kamarádku, sotva jsme se usadili v křesílkách a servírka před nás postavila kávu s větrníkem.

„Proboha, co se děje, Honzo? Já čekala, že si zas neodpustíš nějaký ten svůj kompliment, ale ty tohle. Stojí snad za mnou čert nebo se bojíš, aby se pod mojí váhou nerozpadlo křeslo a já se nerozplácla na zemi?“

Bez odpovědi jsem vyskočil, ve vší opatrnosti, skombinované s pokud možno přesnými pohyby se přesunul ke své společnici a rychlým hmátnutm uchopil do špetky prstů malého, v tělíčku asi půlcentimetrového pavouka, který jí odpočíval na rameni. Přešel jsem napříč celou místnost a tam toho osminožce něžně umístil na list fíkusu, který dotvářel příjemnou místní atmosféru.

„Ale nic, má krásná dámo,“ pokusil jsem se trochu napravit opomenutý kompliment, „už je všechno v pořádku. Měla jsi na blůzce maličkého pavoučka, já se jen tak trochu obával, jestli se těchhle potvůrek náhodou nebojíš, tak jsem ho pro jistotu odnesl někam, kde mu bude líp.“

„Ha ha ha, líp, Honzo? Teď jsi mě teda dostal, nechceš mi snad tvrdit, že třeba zrovna tobě by bylo líp někde v květináči než v mojí bezprostřední blízkosti? A vůbec, arachnofobii mám už naštěstí dávno za sebou a pavouků se nebojím. Ale stejně ti děkuju za snahu.“

„Jasně, že s tebou je mi líp než někde v hlíně, ale ty ses opravdu dřív bála pavouků?“

„Jo, bála, to si nech povědět, vždyť já z nich málem dostávala psotník. Ale pak najednou...“ Maruška nechala viset konec věty ve vzduchu, chvilku trápila mou zvědavost pomalým vychutnáváním občerstvení, poté se pohodlně opřela a konečně pustila do vyprávění.

***

Já vlastně ani nevím, jestli to byla pravá arachnofobie nebo jsem se jich jen strašně štítila, ale prostě jsem je nemohla vystát. Jak víš, vyrůstala jsem na venkovské chalupě, a to si piš, že tam jich bylo spousta, nouzi o pavouky jsme rozhodně neměli. „Marienko, skoč do sklepa a přines mi dvě vajíčka, budu péct,“ říkávala mi třeba maminka, ale já než jsem ji poslechla, tak jsem se od ní musela nechat několikrát ujistit, že tam žádný pavouk není. A pokud náhodou byl, obešla jsem ho velikánským obloukem, sedět blízko těch vajíček, musela by si pro ně dojít maminka sama. Naši mě snad tisíckrát ujišťovali, že mi ta osminohá potvůrka neublíží, ale nebylo to nic platné.

Nejhorší bylo, když se mi v noci chtělo na záchod. Měli jsme dřevěnou kadibudku, jak to na vsích dřív bývalo a ani si nedovedeš představit, kolik tam bydlívalo pavouků. Hlavně sekáčů, těch jsem se kór bála, strašně rychle utíkali a já měla pokaždé strach, aby mi nezalezli pod oblečení. Což přes den jsem to ještě nějak dala, ale v noci se mi tam fakt nechtělo ani s baterkou a někdy to bylo tak silné, že jsem se radši potmě vyčůrala vedle té budky v křoví.

Když jsem se seznámila s Frantou, tak jsem mu to zapomněla říct. Do smrti nezapomenu, jak ke mně jednou přišel a cosi opatrně svíral v dlani: „Maruško, něco jsem ti přinesl, koukej, určitě budeš mít radost.“ Dal mi tu ruku před nos, já doufala, že tam má tabulku čokolády, o které věděl, že ji mám ráda, tak jsem si chtěla přivonět. Jenomže když tu ruku otevřel, tak mu z ní vyběhl pavouk, já ho měla přímo před obličejem a mohla jsem se pominout. Pacholek jeden! Teda dva, Franta i ten pavouk.

Frantovi to došlo, dokonce se mi omluvil, půl dne mě konejšil a pak se rozhodnul, že mě toho strachu zbaví. Asi si o tom i něco přečet a šel na mě rafinovaně. Napřed mi ukazoval nějaké knížky o pavoucích, abych se jako o nich něco dozvěděla a prohlédla si je bez nebezpečí na obrázcích. Mně se to nelíbilo, bránila jsem se, ale on si nedal pokoj. Tyhle snahy ho definitivně přešly, až když jsem mu utekla z muzea, kde mi je chtěl ukázat mrtvé a preparované, abych se jich přestala bát.

Zkrátka to nepomohlo a on se musel smířit s tím, že jsem na něj občas zavolala: „Franó, pocém, pomóc, odnes to někam pryč.“ Ale musím uznat, že si zvyknul a bez reptání vyhazoval z okna nejen velké pavouky, ale i ty miniaturní tečky s prakticky neviditelnými nožičkami.

Jenomže, Honzo, pak se mi jednou stalo, to už jsme bydleli v paneláku, že jsem nastoupila do výtahu a sotva se to rozjelo, všimla jsem si, že v jednom z horních koutů sedí pavouk. Takový pořádný macek, co ti mám povídat. Hekla jsem, vmáčkla se naproti, abych od něj byla co nejdál, hypnotizovala ho očima, aby se ani nepohnul a modlila se, abych už byla nahoře. Už, už zbývalo jen půl posledního patra, když vtom to cuklo, výtah se zastavil a zhaslo světlo. Prostě nastalo to, čemu se dneska říká blackout, ale tehdy to nebylo až tak výjimečné a nikdo si z toho nic moc nedělal. Teda pokud jsem to ovšem nebyla já zavřená potmě v malé výtahové kabince s osminohou příšerou.

„Vleze na mě a já to nepřežiju,“ malovala jsem si to nejčernější tuší, děsy se mi v hlavě rozběhly na plné obrátky a já přímo cítila, jak mě něco šimrá na kůži za krkem. A taky na lýtkách pod dolním rantlem sukně, pak na nose a dokonce i na břiše, kam se mi přes oblečení nemohlo nic dostat.

„Dobře, tak teda umřu,“ smiřovala jsem se osudem a měla jsem takový strach, že se ve mně probudilo nějaké moje dosud neznámé druhé já.

„Jestli chceš umřít, tak si teda umři, ale s noblesou, přece se u toho nebudeš bát!“ zařvalo na mě to druhé já. „A fakt seš taková slabota, že chceš kvůli jednomu blbýmu osminohýmu nic umřít?“ Přisadilo si ještě sinějším vnitřním hlasem.

Prostě nevím, co se vlastně stalo, ta dvě já se musela šíleně pohádat, až se to ve mně celé zlomilo a já byla najednou úplně klidná. Za chvilku se světlo zase rozsvítilo, já dojela do svého patra a už mě vlastně ani nezajímalo, co se stalo s tím pavoukem. Koukla jsem se do jeho koutu, neviděla ho a bylo mi úplně jedno, kam utekl.

Pak jsem se ještě nějaký čas trochu obávala, jestli se mi ten strach nevrátí, ale naštěstí se to nestalo. Zřejmě na mě zafungovala léčba šokem a já byla nejednou za hrdinku před Frantou a před maminkou, jen mi bylo líto, že se toho nedožil tatínek.

***

Maruška zmlkla, zablýskala očima, beze slova vstala a přešla ke květináči s fíkusem. Chvilku tam cosi kutila a pak to udělala úplně stejně jako kdysi Franta. Přišla až ke mně, strčila mi těsně pod nos opatrně sevřenou dlaň a potutelně se usmála: „Honzo, koukej, co pro tebe mám.“

Inu, přiznám se, instinktivně jsem couvnul.

Načež Maruška teď už s bezelstným úsměvem otevřela prázdnou dlaň a oplatila mi moje entrée: „Ale nepovídej, Honzo, snad by ses nebál pavouků?“