Bohatí ještě více zbohatnou, chudí zchudnou

Tento článek není o politice, jak by se podle jeho názvu mohlo zdát. Jeho tématem je úvaha o skrytých věcech mezi nebem a zemí, volně navazuje na článek „Všichni jsme tak trochu jasnovidní“ o Pavle a Pavlovi.

„Po překročení prahu mezi životem a smrtí se v království nebeském dostane bohatým ještě většího bohatství a naopak z chudých se stanou ještě chudší.“ Větu tohoto smyslu nalezla skromná Pavla v nějakých náboženských knihách a tuze se polekala. „Proč bych já, osoba nenáročná měla být bita za to, že mým nevětším štěstím je radost z drobných každodenních prožitků a z toho, že mohu dělat radost svým blízkým?“ Nelenila a se svou otázkou se svěřila Pavlovi.

„Víš, moje drahá,“ usmál se na ni Pavel po krátkém zamyšlení, „tam ‚nahoře‘ bohatství nespočívá v hmotných statcích a v penězích. Takto jej chápeme jen my lidé zde, odění do hávu fyzických těl. Dukáty, nákladné domy, drahá auta a podobný luxus tam neplatí, duše si to odsud s sebou nemůže vzít.“

„A co tedy?“ Tázala se Pavla dál, „jaképak bohatství si může člověk odnést přes práh či s jakou chudobou tam jednou poputuje, když se mu tam posléze obé zmnoží.“

„Tím bohatstvím není nic jiného než umět se radovat z prostého bytí, z přátelství, z lásky, z pocitů veskrze pozitivních. Pavlo, řekni mi, co cítíš, když se rodí nový krásný den a vychází slunce?“ Načež Pavla odpověděla: „Mám radost, vychutnávám si hudbu ptačího švitoření, užívám si všech odstínů přírody, čerstvě namalovaných prvními slunečními paprsky. A těším se, že ten den budu moci udělat něco pro druhé.“

„A teď mi řekni, pokračoval Pavel ve svých otázkách, „co si myslíš, že ve stejnou chvilku pociťuje ten, jehož jediným životním cílem jsou peníze a bohatství?“ „Těžko říct,“ hledala Pavla odpověď, „obávám se, že si těch krás ani nevšimne. Jeho mysl ovládá jen potřeba dalšího zmnožení svého jmění a bojí se, že se mu to dnes nepodaří nebo že dokonce o něco přijde. Pokud však získá další jmění, tak skutečnou radost stejně nepocítí, protože nemá nikdy dost, stále chce víc a víc.“

„Víš, Pavlo,“ pokračoval Pavel, „my lidé zde na tomhle světě nemůžeme s určitostí prohlašovat, že tam na druhé straně je to přesně takové a makové. Můžeme pouze věřit v ‚nebeskou spravedlnost,‘ ať už ji řídí Bůh nebo přírodní zákony námi doposud nepoznané. Mohu se ti svěřit s tím, v co věřím já?“

Po tichém Pavlině přikývnutí Pavel pokračoval: „Kdysi jsem měl živý sen, ve kterém mě navštívil můj strážný anděl. V něm má duše vystoupila ze spícího těla a následovala jej do krajin nebeských. Bylo tam těsně před východem slunce, celá příroda ztichla a chystala se uvítat nový den. Nádherní ptáci a barevní brouci bezhlesně třepotali křídly a hledíce k východu zůstávali na jednom místě stát ve vzduchu. Zvířata vyšla ze svých obydlí a rozestavila se na lesním palouku na vyvýšená místa. Panoval okamžik posvátného ticha, naplněný štěstím v očekávání...“

„A jaké to bylo, když vyšlo slunce?“ Neudržela se Pavla a skočila Pavlovi do řeči. Ten se na ni usmál a odpověděl: „Pavlo to, nevím. Pár okamžiků před jeho východem mě strážný anděl poslal zpátky se slovy ‚vrať se zpět, máš na zemi v tomto životě ještě spoustu úkolů. Pokud bys spatřil nádherný sluneční kotouč, už by ses vrátit nedokázal.‘ Tím můj sen skončil a já věřím, že takové to tam opravdu je. Že lidé, jejichž bohatstvím jsou statky nehmotné a štěstí všech tvorů, tam budou skutečně ještě bohatší. A že ti, jež se v chudobě svých citů dokážou radovat pouze z majetku, tam o svůj zdroj radosti bohužel přijdou.“

Pavlu zalil takový zvláštní pocit, ve své skromnosti se najednou cítila šťastnější, než kdyby vlastnila na tisíc zlatých paláců