Blázen v županu

„Tak v šest hodin a ne, abych na tebe musela čekat,“ rozloučila se se mnou manželka a odebrala se na odpolední část fotografického kursu. Šlo o víkendovou akci, konanou v penzionu v maličké vesnici na pomezí Čech a Moravy.

Já tam figuroval napůl jako řidič a napůl společník pro svou drahou, samotného kursu jsem se coby fotografický diletant neúčastnil. Teď byla sobota brzy po obědě a já měl před sebou několik hodin k volnému použití. Skočil jsem si na pokoj pro plavky, nasedl do auta, odjel do několik kilometrů vzdáleného malebného městečka, po prohlídce zámku a posezení u kávy zamířil k místnímu aquaparku.

Nešlo o žádné monstrózní zařízení s vysokými tobogány a umělými vlnami, měli tam jen pár bazénů, ale bylo tam příjemně a celkem dost lidí. Venkovní bazén pro plavce jsem vzhledem ke studenému jarnímu povětří zavrhl a dal přednost dvěma vnitřním. Zvolna jsem proplouval od jedněch masážních trysek ke druhým, nechal na sebe padat umělý déšť z ochozu a bylo mi příjemně, odpoledne uteklo jako voda. Oblékl jsem se do měkkého hřejivého sněhobílého froté županu, který zde zapůjčovali koupání chtivým jedincům, a pomalu jsem se začal ubírat zpátky do sprch.

„Jé, Honzo, jsi to ty? To už je let, co jsme se neviděli, co tady děláš, jak se máš, kde bydlíš? Určitě seš ženatej, máš spoustu vnoučat, no ne? Já se oženil a zase rozvedl hned třikrát, blablabla, blablabla...“ Probohakarel! Dávný spolužák ze střední školy, který se vyznačoval nesmírnou užvaněností a zvědavostí, a na položené otázky si zpravidla odpovídal sám. Zcela naplňoval úsloví, že ukecaná ženská není sice žádná výhra, ale ukecaný chlap je hotové neštěstí. Svou přezdívku Probohakarel si vysloužil tím, jak svým vodopádem slov dokázal každého zblbnout a všichni jsme před ním prchali, jakmile se objevil v našem zorném poli.

V tuto chvíli mě tedy Probohakarel přepadl a krom přehršle jiných informací mi prozradil, že už taky končí s koupáním. Když zjistil, že za pár minut odjíždím do té a té vesnice za svou manželkou, posmutněl a vnutil se mi aspoň jako doprovod k zaparkovanému autu. Kecal a kecal a kecal ve sprchách, znervóznil mě a dočista zmátnul, cupital těsně za mnou, když jsem vhazoval čip do turniketu. Auto jsem měl zaparkované ob ulici od aquaparku, Probohakarel poskakoval po mém boku, stále mluvil a zmlknul až ve chvíli, když jsme procházeli okolo řady čtyřpatrových panelových domů, které nesly jasné známky nedávného dokončení zateplovacího procesu.

Probohakarel se zčistajasna zastavil, promnul si nos a na sebe nezvykle zvolna se zeptal: „Ty, Honzo, já bydlím v podobným domě na druhý straně městečka a taky nám to mají dělat. Víš o tom něco? Já se toho trochu bojím.“ Zmlknul a koukal na mě.

Vzpomněl jsem si, že jsem o tom čirou náhodou před časem četl nějaký článek a odpověděl jsem mu: „Tohle zateplování se prý provádí několika způsoby a různými materiály, něco je lepší, něco horší, a některé stavební firmy umísťují na fasádu štítek s údaji, jak je to uděláno. Koukej, támhle u prostředního vchodu je nějaká cedulka, to by mohlo být ono.“ Nu a Probohakarel se toho hned chytil, popadl mě za rameno a táhl k té cedulce, že to jako musíme prozkoumat.

Mám-li prozkoumat nějakou malou cedulku, musím si na to vzít brýle na čtení, které nosím ve venkovní náprsní kapse jarní hnědé bundy, abych je měl po ruce a mohl si je nasadit na jeden pohyb. Hrábnu tedy rukou v příslušná místa a... A ztrnu. Místo hnědé kapsy jarní bundy nahmatám jen bělostnou jednolitou látku županu. Probohakarel využívá chvilku ticha a už zase začíná mlít, drmolí cosi o svém nepovedeném druhém manželství, ale já ho nevnímám. Hlavou se mi překotně honí otázky, vrážejí do sebe a jedna předbíhá druhou:

„To už mám Alzheimera, že jsem se zapomněl převlíknout nebo mě Probohakarel tak zblbnul?“

„Jak se teď dostanu zpátky do šaten, když jsem čip vhodil do příslušného turniketu a jak otevřu svou skříňku?“

„Jak mi na kase uvěří, že mám skříňku devětašedesát a že všechny ty věci uvnitř jsou moje?“

„Jak se dostanu zpátky do penzionu za manželkou, která tam na mě bude netrpělivě čekat, když nemám klíčky od auta?“

„Jak té své drahé polovici aspoň zavolám, že nevím, kdy dorazím, když mám mobil taky u těch klíčků?“

„Proboha, to mě Probohakarel nemohl zarazit včas před turniketem, když šel těsně za mnou a viděl, že jsem pořád v županu?“

„Proč na mě támhlety dvě postarší tetky tak divně koukají a proč si přitom ťukají na čelo?“

„Do háje, to ten Probohakarel nemůže už konečně zavřít tu svoji užvaněnou klapačku?“

„Krucinálfagothimllaudonalelujá, co já teď budu dělat?!?“

Prostě namísto chladného zvážení situace, otočky, návratu do aquaparku, vysvětlení a prosby o shovívavost jsem byl dokonale zblblý. Z tohoto stavu naprostého zmatení mě vytrhl až malý asi šestiletý kluk, který se svým dětským prstíkem opřel o jedno z tlačítek panelu se zvonky.

Zvonek bylo kupodivu slyšet až ven před vchod do paneláku, zvonil silným neodbytným zvukem a zřejmě to nebyl zvonek obyčejný, nýbrž zvon posledního soudu, svolávající hříšníky do krajin věčného zatracení.

Rázem se setmělo, zmizel zvonící klučina, zmizely dvě postarší tetky, ťukající si na čelo a k mé velké úlevě definitivně zmizel i Probohakarel.

Nu, řeknu vám, jak ten svůj budík nemám rád, pravidelně mu nadávám a občas ho dokonce i praštím, tak zrovna tohle pondělní ráno jsem mu doslova blahořečil.