Bílá paní

Tu ženu vílám už delší čas v metru. Ráno nastupuje na konečné do stejného vagónu jako já a shodou náhod zamíří i na stejný konec. Někdy sedíme šikmo proti sobě, jindy vedle sebe, potřetí pro změnu o kus dál.

Potkáváme se tak ob týden, jakoby někde pracovala na směny, jednou si od pondělí do pátku po očku užívám její přítomnosti, následující týden tam není, aby se ten další zas objevila v plné své kráse zhruba pětačtyřiceti let. Bílé kráse, sněhobílý kabát, zpod nějž vystupují světloučce krémové kalhoty a úplně dole bílé zimní boty. I vlasy má stylově světlé, prakticky doběla odbarvené.

Vždy usedne, otevře knihu, do jejích řádků ponoří své výrazné oči a přestane vnímat okolí. Vzhlédnu-li náhodou od svého sudoku ve stejnou chvíli jako ona od čtení a na naše pohledy se protnou, mohu si všimnout téměř neznatelného pousmání. Možná jsem se jí stal součástí ranního cestování podobně, jako se stala ona mně, ale možná se mýlím. Pokud sedím vedle ní, mám pocit, jako bych ucítil lehoučký závan desinfekce. Snad se mi to jen zdá, ale třeba taky nezdá a ona pracuje někde ve zdravotnictví.

Stalo se včera 3. ledna. Můj autobus zřejmě dorazil k metru o fous dřív než ten její, já usednul do koutku vedle průchodových dveří, ona dorazila vzápětí a posadila se hned naproti mně. Byl ještě konec vánočních prázdnin, spousta lidí si vzala dovolenou a my měli ten kousek vagónu sami pro sebe.

Metro se rozjíždí, bílá paní otvírá knihu a já se chci pustit do svého luštění. Jenomže něco mi tu nehraje. Namísto soustředěného čtení vidím, jak její oči těkají z řádku na řádek, z odstavce na odstavec, jakoby se nemohla ponořit do textu. A místo pohody, která za normálních okolností vyzařuje z celé její bytosti, vnímám tentokrát neklid. Nervozitu? Nebo snad smutek? Nevím, myšlenky číst neumím.

Ano, smutek, teď už to vidím, z výrazných očí bílé paní ukápne slza, za chvilku druhá, pak další a další. Odkládá knihu na klín, otvírá bílou kabelku, hledá a šátrá, nenachází. Nedá mi to, sáhnu do kapsy, podám jí balíček papírových kapesníčků a ptám se: „Stalo se něco, mladá paní, mohu vám nějak pomoct?“

Vděčně přijímá, otírá si oči, zahledí se mi do tváře, váhá. Přemýšlí, zda má nebo nemá, pak vážně přikývne a praví: „Promiňte, nechci vás zdržovat, ale já to potřebuji někomu říct. Mohu?“ Její hlas zní modulovaným altem, jako když vážné tóny hlubokých varhanních píšťal rozezníš. Jen tiše přikývnu a bílá paní se rozhovoří.

Z jejích slov vyplývá, že spoustu let pracuje na dětském anesteziologicko-resuscitačním oddělení a za ten dlouhý čas už viděla mnohé. Na Nový rok měla službu, dopoledne jim tam přivezla houkačka malého kluka čerstvého školáka s vážným úrazem.

„O půlnoci odpalovali jeho rodiče pyrotechniku, zřejmě to musela být nějaká nebezpečná, která se normálně neprodává,“ pokračuje bílá paní. „On byl u toho a asi ho to tak uneslo, že se ráno, když jeho rodiče ještě spali, rozhodl odpálit zbytek, který si nejspíš šetřili na další den.“

Bílá paní se na chvilku odmlčí, já jí jen tiše hledím do očí.

„Vybuchlo mu to rovnou do obličeje, bojovali jsme o jeho život, dělali, co bylo v našich silách, ale včera k večeru zemřel. Já vím, pane, je to ode mě neprofesionální, neměla bych si to brát osobně, ale když on mi tolik připomínal mého syna. Narodil se mi, když jsem byla hodně mladá, byl těžce postižený, po půl roce mi odešel. Tehdy jsem se rozhodla, že budu dělat tuhle práci, že to mám v osudu, za ten čas se nám podařilo zachránit spoustu dětí. Ale tenhle? Ten přišel o život úplně zbytečně.“

„Děkuju,“ prsty jsem se jemně dotkl ruky bílé paní. „Děkuju vám, že jste mi to řekla.“

Bílá paní, jakoby si najednou uvědomila, že mluví s úplně cizím neznámým člověkem. Vrací mi balíček se zbytkem kapesníčků, ten použitý včetně knihy ukládá do kabelky a ještě jednou se na mě podívá: „Já děkuju. A nezlobte se, ale jestli můžete, vyprávějte to lidem, prosím, ať dávají na svoje děti pozor.“

Krátce se rozloučíme podáním ruky, velká bílá dáma vystupuje a mizí mi z očí.