Bílá, bílá, bílá, bílá, komu by se nelíbila

Kdopak by si nepamatoval na tuhle Skoumalovu a Svěrákovu písničku z jedné epizody nezapomenutelných Včelích medvídků. Čmelda s Brumdou si ji zvesela prozpěvovali, když touto barvou natírali své obydlí.

Bílé barvě dávám přednost pokaždé, když dojde na nějaké to domácí malování. Má hned několik výhod. Jednak se nemusím bát, že nenamíchám ten správný barevný odstín. Respektive takový, jaký si přeje moje drahá polovice.

Vzpomínám na příhodu, když jsme před léty malovali předsíň a napadlo nás vybočit ze stereotypu. Zvolili jsme tehdy hodně sytě oranžovou, udělal jsem malý vzorek a ukázal ho té své. „Přidej, ať to má říz,“ okomentovala jej. „Ještě trochu,“ pokračovala po další ukázce. A já přidával a přidával, připadalo mi to zábavné, a když už nebylo co přidávat, tu pekelnou směsku jsem pěkně rozetřel po stěnách.

„Jé, vy to tu máte jako v pizzerií,“ zvolala sousedka celá nadšená, když se u nás stavila na kafe. Jenže naše nadšení brzo opadlo. Pokud zrovna do předsíně nepražilo prudké slunko, začalo to tam vypadat spíš jako v jeskyni, až by se tam jeden snad sám bál. A tak nakonec došlo přece jen na tu bílou, nechtějte vědět, kolik vrstev bylo potřeba na překrytí. Ještě i teď, když třeba venku prší a někomu kápne voda z deštníku na zeď, ta proradná jeskynní malba vystrčí na chvilku růžek.

Další výhodou bíle barvy je to, že při ní ani mně amatérovi nehrozí nebezpečí nadělání kocourů. Ne, že bych měl něco proti těmto zvířatům, ba právě naopak, přátelé mě znají jako velkého kočkomila. Nicméně kocoury v podobě šmouh na zdi si raději odpustím. Jednak znamenají práci navíc, musí se to opravit a zadruhé člověk nikdy neví. Co kdyby náhodou slezli a pustili se naší tříbarevné Lindě do jejího krmení? Za něco takového by se nám v žádném případě nepoděkovala.

Už delší dobu laškuji s myšlenkou natřít po vzoru Včelích medvídků i náš dům. Je maličký a řadový, takže jde pouze o dvě strany, první jsem udělal předloni, zbývá tedy jedna jediná. Ve snaze ušetřit svou manželku nutnosti použití pravidla, že mužům se nemají důležité věci připomínat častěji než jednou za čtvrt roku, jsem se do toho pustil. Tedy do skutečného natírání až zítra, dnes bylo třeba stěnu oblepit a umýt.

Že byste neuhodli, jakou k tomu použiju barvu? Samozřejmě bílou, dokonce ji mám schválenou od té své. Zpívat sice vůbec neumím, ale kdyby náhodou, co myslíte, kterou? Jasně, tu od Včelích medvídků. Víte, že zrovna tuhle písničku někteří lidé pokládají za rasistickou? Chudáci Čmelda s Brumdou, málem se dostali na index a nechybělo mnoho, podobně mohl dopadnout i Ladův Mikeš. Jak říkám, kocoury na zdech sice nemusím, ale myšlenka brát našim dětem ty nejkrásnější pohádkové postavy, mi připadá scestná.