Babičko, babičko, já chci být s tebou!

Moje dcera Marcela si upletla dítě s mužem, kterého prakticky vůbec neznala, se kterým nikdy nebydlela a který se krom občasných alimentů o ni a ani o kluka nezajímal.

Tak to víte, že mi to neudělalo žádnou radost, ale co už, jednou jsem její rodička, tak jsem se začala starat já. Marcela se s maličkým Rudou s povděkem přestěhovala ke mně z bytu v sousední vesnici, který před léty získala přímým odkazem od babičky ze strany mého zemřelého manžela. Když byly Rudovi dva roky, padnul mi důchodový věk, zůstala jsem doma, aby se dcera mohla vrátit do práce, jak si přála. Pokud započítám i kluka, tak jsme to celou tu dobu táhli společně ve třech. Ne vždy to bylo tak úplně jednoduché, ale to si pište, že Ruda ke mně přilnul a pro mě se stal takovým zlatíčkem.

„Mami, jsi strašně moc hodná, že jsi mi tolik pomáhala, nesmírně si toho vážím, ale rozhodla jsem se vrátit zpátky do svého bytu.“ Svým způsobem jsem tuhle větu od Marcely čekala a bylo jen otázkou času, kdy ji vysloví. Rudovi bylo skoro pět, ona už nějaký čas chodila s Mirkem, teď se chtěli sestěhovat a malého vzít s sebou.

Nebyla jsem tomu ráda, cosi mi říkalo, že ta holka dělá velkou chybu. Ani snad ne tak proto, že bych přišla o každodenní kontakt s vnoučkem, to by bylo v téhle situaci přirozené a já bych se s tím nějak smířila. Spíš mi neseděl ten nový Marcelin přítel Mirek. V té době jsem ještě přesně nevěděla proč, ale instinkt mi napovídal, že je něco hodně špatně.

Když se mladí odstěhovali, tak jsme se často navštěvovali a moje obavy se začaly prohlubovat. Nevím, jak bych to přesně popsala, zkusím dát pár příkladů, snad mě pochopíte.

Mirek se vůči mně snažil být od začátku uctivý, což je sice pochopitelné, ale přišlo mi to až moc. Napřed jsem si myslela, že se přede mnou nějak stydí a chtěla jsem tu jeho uctivost trochu zmírnit kamarádsky laděným přístupem, ale on ještě přidal. Řekla jsem si, že budiž, asi už je takový, ale pak jsem si všimla, že to na mě celé hraje. O čemsi jsme se spolu bavili, on přede mnou obrazně řečeno div neolizoval podlahu, pak jsme skočili, on se otočil a já na moment zahlédla jeho tvář v zrcadle. Inu, nepřála bych vám vidět ten výraz zloby a pohrdání.

Mirek byl rozvedený, měl jedenáctiletou dceru ve střídavé péči a řeknu vám upřímně, že rozmazlenějšího fracka jsem snad v životě neviděla. Před námi se sice snažil nějak krotit, ale co jsem poznala z náznaků a taky od pětiletého Rudy, tak on té své holce strašně nadržoval. Jako by ona byla nějaká princezna a Ruda její sluha.

Bylo toho víc, vůbec se mi to nelíbilo a snažila jsem se na to upozorňovat Marcelu, ale ona byla vůči mým řečem hluchá. Sice chápu, že přesvědčovat potomka o nevhodnosti jeho partnera je čirá naivita, ale já si všimla, že Marcela je do Mirka nejen zamilovaná, ale že vysloveně obdivuje jeho nadřazenost. Přišlo mi, jako by si v mé přítomnosti hráli na spokojenou vyváženou rodinku, ale jakmile u toho nejsem, vše je jinak. Přepnou se do rolí muže despoty s totálně podřízenou ženou, a jeho dcery, která má, nadsadím-li to, krom svých panenek na hraní ještě panáčka mého vnuka.

Pak se stala další věc, která mé obavy jen potvrdila. „Babičko, je pravda, že náš byt bude jednou patřit Mirkovi?“ Zeptal se mě Ruda, když jsme spolu byli sami. S očima navrch hlavy jsem se z něj pokusila vytáhnout, jak na to přišel a on se mi svěřil, že se tím Mirek chlubil nějakému svému známému, když si nevšiml, že je Ruda poblíž a slyší ho. Ten kluk měl dost rozumu nebo spíš instinktu na to, aby hned nepozorovaně zmizel a nesvěřil se s tím nikomu jinému než mně. Já ho uklidnila, že to není pravda, ale asi si dokážete představit, jak jsem se sama vylekala. Došlo mi, že ta moje holka nešťastná je tak zamilovaná a pod tak silným Mirkovým vlivem, že by snad byla schopná na něj ten svůj byt přepsat.

Všechno se sice nakonec vyřešilo, ale za jakou cenu, málem to stálo život dítěte. „Babičko, babičko, já bych tak strašně moc chtěl být s tebou!“ Žadonil malý Ruda, když se mladí chystali ve čtyřech někam na dovolenou, ale on tam s nimi nechtěl jet. Bylo mi jasné, že se mnou by se měl líp, přidala jsem se na jeho stranu a snažila se dceru ukecat, ale bylo to marné. Ona byla prostě pevně rozhodnutá, že pojedou všichni a basta, bez ohledu na to, jestli se to někomu líbí nebo nelíbí.

Celé se to semlelo tak, že toho osudového dne Marcelu ráno rozbolelo břicho, zůstala v chatičce, kde byli ubytovaní, a Mirek s dcerou a s Rudou se vypravili k řece ve třech. Ti dva si šli koupit zmrzlinu, Ruda zůstal sám, myslel si o sobě, jaký je frajer a šel se vykoupat. Zašel moc daleko od břehu, strhl ho proud, on se začal topit a byl by tam zůstal, nebýt jednoho neznámého člověka. Ten šel se svou manželkou okolo, bylo jim podezřelé, když si všimli malého dítěte, jak leze bez dozoru do vody, zpozorněli, a když se Ruda začal topit, tak tam za ním ten chlapík okamžitě skočil. Stačil ho vytáhnout dřív, než ho proud odnesl bůhvíkam.

„Maminko, prosím tě, všechno mi to odpust, jestli můžeš, já jsem byla tak blbá! Vždyť jsem málem přišla o vlastní dítě! Já si už radši nikdy v životě s žádným chlapem nic nezačnu.“ Rozbrečela se mi Marcela v náručí. Ale ještě předtím se jí konečně rozsvítilo v té její zamilované palici, z podřízené partnerky se proměnila v rozlícenou saň a Mirka prostě vyhodila i s tou jeho rozmazlenou dcerou.

Zaplať pánbůh, že to Ruda přežil bez větší úhony. Měl z toho akorát šok a poučení na celý život.

Zaplať pánbůh, že je ten mizera pryč z našich životů, mně ani dceři teda rozhodně chybět nebude a i Ruda se bez něj s klidem obejde.

Marcele jsem samozřejmě odpustila její druhou pubertu, jak bych to s nadsázkou nazvala. Ale jestli si v budoucnu najde nějakého dalšího chlapa, tentokrát pořádného mužského, který stojí za to, tak jí ho budu každopádně přát. A Rudovi konečně někoho, kdo by se uměl chovat jako normální táta, i když by byl ve skutečnosti náhradní.