Asi jsem blbá, ale do tý Paříže se prostě bojím

„Prodloužený víkend v Paříži. Sacré-Coeur, kavárničky, most zamilovaných a další. Romantický pokojík pro dva. Dovedeš si to představit?“ Lžíce mi spadla do kafe, až jsem se pocákal, když přede mnou Maruška tuhle nabídku rozbalila.

Rychle jsem zaplašil představu, která se mi při pohledu na její oblé ženské tvary musela zákonitě vybavit a nenápadně jsem se snažil vysušit mokrou skvrnu na rukávu ubrouskem. „Sníš nebo ses konečně dočkala?“

„Vždyť víš, že jsem v Paříži nikdy nebyla a už dlouho se tam toužím podívat.“ Zamrkala velkýma hnědýma očima a smetla si blonďatou kadeř, která se jí zavlnila přes tvář. „Ten můj to taky ví. Brzy budeme mít kulaté výročí a on se přede mnou včera vytasil s vouchrem. Nic jsem netušila, všechno to přede mnou tajil. A teď najednou asi rozbil to svoje tajný prasátko, no prostě za čtrnáct dní máme letět.“

Marně jsem po tom překvapivém sdělení hledal rozzářený pohled v její tváři. Jiskřičku radosti bych tam snad při dlouhém a velmi podrobném zkoumání objevil, ale pohled, který na mě upřela, byl spíš napjatý a trochu smutný.

„Aha, hraje to na mě,“ pomyslel jsem si a nahodil servis na smeč: „Tak proč nejásáš, copak se netěšíš na krásné romantické chvíle se svým milovaným?“

„No,“ místo smeče mi vrátila míček dlouhým lobem až k zadní čáře, „milovaný, nemilovaný, oživení vztahu z nudných hlubin všednosti by to nejspíš přineslo. Jenže já nevím. Asi jsem blbá, ale já se tam prostě v dnešní době bojím jet.“

„Jo,“ zamyslel jsem se, co jí mám na to odpovědět a míček jsem netrefil. „Chápu. Už jsi mu to řekla?“ Tenhle můj další servis sotva přelezl síť na její stranu. Odložila pomyslnou raketu a když coby sváteční kuřačka vytáhla cigaretu, tak jsem pochopil, že má nejspíš vážný problém.

„Neřekla, dělala jsem, jakou z toho nemám radost, aby se nenaštval. Ale já mám fakt strach. Copak nevíš, co se teď všude děje?“

„Tak jo, Maruš,“ zkusil jsem to na ní se sarkasmem, „já pozvu Frantu na pivo, povím mu, jakou z toho máš radost, ale že tam kvůli teroristům nepojedeš. A že mu to sama nedokážeš říct. A až začne vrčet, tak do něj naleju pár panáků, aby se uklidnil.“

Na moment ztvrdla v rysech jako Old Shatterhand před svým pověstným úderem a pak po mě mrštila takovým tím fujbonbonem, co se občas servíruje ke kávě. Záchvat smíchu jí přešel a zvážněla: „Tak fajn, Honzo, něco jinýho bys tam neměl?“

„Maruško, je to jen a jen tvoje věc a nerad bych tě měl na svědomí, ale já na tvým místě bych to bral.“ Předklonil jsem se ve snaze o vemlouvavý tón: „Vždyť si to vem, jaká je pravděpodobnost, že to nějací magoři rozbalí zrovna v těch místech, kde se budete vyskytovat?“ Tázavě zvedla obočí a koukla na mě, jako bych se proměnil ve strašidlo pro děti. Ale já se nedal: „No, statistiky si sice nedělám, ale podle mě určitě menší, než že se někde vybouráš s autem. Nebo že tě tady za rohem někdo srazí na přechodu. To bys nemohla vůbec vytáhnout paty z baráku.“

Kdyby mozek dokázal cvakat, rozezněl by se kolem její hlavy zvuk staré mechanické kalkulačky. Asi lovila v paměti nějaká čísla o nehodách a teroristických útocích. Nebo už možná počítala, kolik si na cestu vymění eur. Pak se její oči zúžily a vrátily do reality: „Takhle jsem o tom nikdy neuvažovala. Ale možná máš pravdu, vždyť vystrašit nás je přesně to, co oni chtějí. Ještě si to nechám projít hlavou.“

***

Přišly prázdniny a já Marušku dlouho neviděl. Když jsem ji poté náhodou potkal, málem mi vypadly oči z důlků. Jakoby omládla nejmíň o deset let, zkrásněla a tak nějak tajuplně zjemněla.

„Honzo, tak jsme tam nakonec s Frantou přece jen jeli a bylo to úžasné.“ Zatvářila se nesmírně pyšně, „a dokonce jsme si odtamtud něco přivezli.“ Zlehka si pohladilo bříško, položila prst přes ústa a šeptem dodala, „ale nikomu to neříkej, zatím je to moje tajemství.“