Aby tě čert vzal, babo mizerná!

Pan Josef odložil příbor a po chutném nedělním obědě od své Vlastičky si otevřel druhého lahváče. Odebral se s ním na dvorek, aby si mohl v klidu zapálit cigaretu a nemusel poslouchat její láteření.

Po čtvrthodince se vrátil, zapnul televizi a... A chytil se za srdce a skácel k zemi. Dostal ve svých sedmdesáti létech infarkt myokardu. Záchranka, špitál, přístroje, poté přesun domů na doléčení. Pan Josef měl štěstí, srdeční příhoda nebyla vážná a vyvázl z ní bez následků.

Tedy přesněji řečeno bez fyzických následků. Následky v jeho domácnosti byly pro něj zničující.

„Zahoď to cigáro nebo tě zase klepne. Stejně jsi to dostal kvůli tomu svýmu pitomýmu kouření!“ Poslouchal Vlastiččino komandování pokaždé, když si chtěl zapálit.

„Pivo? Ani náhodou, copak jsi neslyšel doktora, že ti alkohol škodí?“ Pustila se do něj jeho drahá, když si chtěl otevřít lahváček k fotbalu v televizi. „A vůbec, víš, že se nesmíš rozčilovat,“ dodala Vlastička a přepnula program na telenovelu.

Pan Josef se otráveně zvednul, oblíknul si staré ošoupané sako a chystal se ven.

„Kam zas chceš jít?“

„Ále, skočím si na chvilku za chlapama Na růžek.“

„Do hospody, jó? To tak, budeš tam hulit a chlastat jako minule a já pak zas umřu strachy, že dostaneš druhej infarkt. Nikam nepudeš, zůstaneš pěkně doma, stejně je potřeba dát králikům.“

Panu Josefovi nastaly krušné časy. Do hospody nesměl, zapálit si nesměl, Vlastička mu začala vyvářet dietní blafy a dovolila maximálně jednu desítku za víkend. Skleničku v sobotu a druhou v neděli, asi si dovedete představit, jak ta druhá chutnala po čtyřiadvacetihodinovém odpočinku v otevřené láhvi v ledničce.

Sex neměl nejmíň pět let. Pohled na Vlastičku ho už nedokázal vzrušit tak silně jako dřív a když pár posledních pokusů skončilo fiaskem, tak to celé pověsili na hřebík. Ne, že by nechtěl, ale ze strachu z dalšího selhání se už radši o nic nepokoušel.

Jednoho večera znuděně koukal do novin, zatímco Vlastička sledovala sladký milostný příběh v televizi. Oči pana Josefa sklouzly mimoděk na obrazovku a on rázem oněměl. Ta mladá krásná hlavní hrdinka byla přesně jeho typ, vždyť i jeho Vlastička bývala kdysi taková. Pan Josef najednou pocítil neodbytnou touhou. Vstal, přešel ke křeslu své manželky, pohladil ji po tváři a pak jí vsunul ruku do podprsenky. Její ňadro sice už nebylo zdaleka tak pevné, jako když byla mladá, ale vzpomínky na dávnou vášeň mu vehnaly krev do žil.

„Nech toho, ty kozle starej, víš přece, že tohle už máme dávno za sebou.“ Vlastička byla jeho zájmem sice i trochu potěšená, ale její odmítnutí bylo jednoznačné.

„Ale kdybych si sehnal viagru...“

„Ty kardiak a viagru? Neblázni a běž si radši lehnout.“

 Pan Josef se uraženě stáhnul a šel spát.

Příštího dopoledne odešla Vlastička ke kadeřnici a panu Josefovi nedala spát vzpomínka na mladou hrdinku ze včerejší telenovely, která byla tak podobná jeho Vlastičce za mlada. A tak se odebral do koupelny a tam ve sprchovém koutu si začal pomáhat sám.

Snad hloupou náhodou si Vlastička zapomněla doma peněženku a u vědomí přísloví „bez peněz do kadeřnictví nelez,“ se pro ni vrátila domů. Vletěla do koupelny, odkud zaslechla podivné hekání a zastihla pana Josefa, když byl zrovna v nejlepším.

„Co tady blbneš dědku, ty ses snad vážně zbláznil, chceš, aby to s tebou seklo?“

Pan Josef se cítil jako pes, co zrovna dostane tlustou holí. Jen strach z manželky ho přiměl k tomu, aby svou větu „aby tě čert vzal, babo mizerná,“ vyslovil jen tichým neslyšným šeptem.

***

Dneska je panu Josefovi už skoro třiasedmdesát a jeho Vlastička je jen o kousek mladší. Nebýt náhody, asi by ho komandovala až do posledních dnů. Jenomže v životě se občas stává, že cosi zlého dokáže být nakonec i pro něco dobré.

Šli spolu na procházku, projížděl esemeskující kamioňák, vjel na chodník a řítil se přímo na ně. Pan Josef zareagoval první, nejdřív prudce strhl Vlastičku stranou, teprve potom sám uskočil. Vlastička zavrávorala, uklouzla, spadla a zlomila si nohu nad kotníkem.

„Já vůl na ni toho čerta málem přivolal. Vždyť ji ten kretén za volantem mohl zabít.“ Pan Josef vařil, žehlil a pral. Vlastičce se za svou myšlenku o čertovi v duchu pořád dokola omlouval. Při cestě na nákup si ani jednou nezapálil. Když ho chlapi zvali na chvilku Na růžek, odmítnul, že nemá čas, když se teď doma o tu svou stará. Ale lahváčky si domů kupoval. Pokaždé večer před spaním jednoho otevřel, rozlil do dvou sklenic a s Vlastičkou si přiťuknul. Na dobrou noc. Na zdraví. Na život.

„Já blbá, ze strachu jsem mu málem zakázala žít a on mě teď zachránil před jistou smrtí.“ Zlomená noha srůstala jen pomalu, holt staré kosti se už nehojí tak rychle jako ty mladé. Vlastička měla spoustu času na přemýšlení. Postupně jí začalo docházet, že strach, který cítila poslední léta po Josefově infarktu, byl spíš než obavou o jeho zdraví, strachem ze ztráty někoho, koho sama ovládá.

„Josef, kdy pojedeš příště do města na kontrolu se srdíčkem?“

„Zejtra, Vlastičko, už zejtra.“

„Tak se toho svýho kardiologa zkus na něco zeptat.“

„A na co?“

„No kdybys náhodou chtěl, ty kozle starej,“ Vlastička trochu zrůžověla ve tváři, „tak jestli by to v tvým případě přece jen nešlo nějak zařídit s tou viagrou.“