Přeji panu prezidentovi, aby se dožil velmi vysokého věku

Znáte slavný Formanův film Amadeus? Je to umělecká fikce, která nemá s historickou realitou mnoho společného, ale jako drama je to výtečné. Držme se vyfabulovaného příběhu - průměrný hudební skladatel Salieri těžce nese genialitu mladšího Mozarta. Dělá všechno proto, aby ho zničil, protože ví, že jeho hudba je mnohem lepší než jeho.

Nakonec se mu to podaří. Mozart umírá mladý a Salieri žije dál. Mnoho dlouhých let. A v tom je právě jeho prokletí. Díky tomu může na vlastní oči a uši sledovat, jak jeho hudba slábne a upadá, kdežto Mozartova se hraje dál a dál. To je pro něj horší trest než smrt.

Náš pan prezident se chová jako filmový Salieri. Ještě hůř, protože je ještě ke všemu nechutný jako Gottwald. Moc dobře ví, že má jisté hendikepy, ať už intelektuální nebo morální, a tak se je snaží maskovat svou rádoby vtipnou výřečností.

V průběhu prezidentské volební kampaně podpásově lhal, z čehož byl i soudně usvědčen. Své podporovatele protekčně odměnil (např. Livii Klausovou, Rusnoka a d.). Stal se prezidentem a začal se chovat jako imperátor. Jmenoval parlamentem nechtěnou úřednickou vládu svých přátel. Po parlamentních volbách se snažil svrhnout předsedu ČSSD Sobotku. Pak musel, byť s otálením a se skřípěním zubů, jmenovat Sobotkovu vládu, přičemž si alespoň neodpustil rýpnutí do chyb v Sobotkově nominačním dopisu. V tomto případě měl pravdu, ty chyby byly opravdu hloupé, ale citlivý státník by je buď přešel, nebo by list včas diskrétně vrátil Sobotkovi k přepracování.

A pak to šlo dál. Nic moc panu prezidentovi nevycházelo. Když Rusko začalo vojensky operovat na Ukrajině, pohrozil, že by se to mělo řešit v rámci NATO. Pak otočil a boje na Ukrajině označil za chřipku. Na summitu NATO byl právem zesměšněn Carlem Bildtem. Nejnověji je tu trucovitá eskapáda s výletem do Moskvy za Putinem a Kim Čong-unem a navážení se do morálních kvalit Ferdinanda Peroutky.

A to je právě ten případ, který konvenuje s konfliktem dvou hudebních skladatelů. Zeman ví, že Peroutkových intelektuálních výšin nikdy nedosáhne, ale to mu nebrání v tom, řádně si do něj kopnout. Místo toho, aby uznal svůj omyl s článkem o "Hitlerovi gentlemanovi," který neexistuje, ponouká svého patolízala Ovčáčka, aby "odborně" rozebíral Peroutkovy jiné články a obviňoval ho z antisemitismu. Každý, kdo rozumí psanému textu, ví, že je to nesmysl. A výmluvným argumentem pro toho, kdo to číst nechce, by snad mohla být skutečnost, že Němci Peroutku takřka celou válku věznili v koncentračním táboře. A to právě za jeho postoje, které prezentoval ve svých článcích.

Na řadu prezidentových přešlapů jsem jistě zapomněl, ale i kdyby šlo jen o tohle, věřím, že občané to svému prezidentovi po jeho úřadování spočítají a odmění ho naprostým nezájmem a ignorací. To by pro něj v chalupě na Vysočině byl ten největší trest. Kdyby se v plné duševní svěžesti dožil 100 let a nikdo by o jeho výšplechty neměl zájem. Vím, že jsem krutý, ale přeji mu to.