Někdy zjistíme, že nám někdo chybí, až když ho ztratíme

Jako třeba Dana Nekonečného. Dokud žil, nijak zvlášť jsem se jím nezabýval. Připadal mi trochu jako blázen, ale jeho písničky jsem měl rád. Hlavně ten jeho mohutný příval mega pozitivní energie, který z něj vždycky čišel.

Mega příval pozitivní energie a pohody. Ale bral jsem to tak, že je tu, a když budu chtít, můžu si z něj trochu dobré nálady odčerpat.

Jenže už tu není a já zjišťuju, že mi bude chybět. Bude mi chybět, jak totálně zboural jednu talk show:

Bude mi chybět jeho "Ukaž nám to svoje hafanana, ukaž nám to svoje šalalala, možná potom půjdeš hačanana..."

A to nemluvím o klasikách jako Aya Arriba:

Nebo Lo Lo Dzama:

Anebo Zpívaná, kde už Dan jakoby letí na obláčku vzhůru:

Jo, teprve teď si uvědomuju, že si těch jeho písniček opravdu vážím. Stydím se, že až teď, když vím, že žádná další už nevznikne. Jo, někdy holt zjistíme, že nám něco chybí, až když to ztratíme.

Dane, pozdravuj tam nahoře...