Zmíněný Gauguinův obraz mě odedávna fascinuje. Jeho atmosféra a tři otázky mají příchuť určité skryté hořkosti a pochyb...
Je zajímavé, že s koncem 19. století, které by se dalo charakterizovat také jako vyvrcholení "modernity," (či moderní doby) oslavující racionalitu, se objevily umělecké směry jako například symbolizmus a expresionizmus hledající jiné cesty, zdaleka ne tolik racionální.
Závěrečná desetiletí 19. století přinesla lidem v evropských zemích značné svobody a relativní blahobyt. Obrazy z počátků impresionizmu srší optimizmem, viz scény z koupališť, lidové zábavy na nábřeží Seiny a bezstarostné výjevy z výletních hospod. Francouzi té době říkali "la belle époque". V Rakousku-Uhersku byla rozvinuta nebývalá demokracie, někteří dokonce říkají, že byla v něčem vyspělejší a hlouběji založená, než naše pozdější demokracie prvorepubliková. Vše to pak velmi drsně skončilo první světovou válkou. A nastoupila postmoderna v podobě zvrácených, totálně prolhaných ideologií a dvou děsivě krvavých režimů. Takové paralely mi přišly na mysl při čtení Vašeho textu. I když sem to píšu velmi, velmi zjednodušeně.
Moc Vám děkuji za úvahu i za ty naléhavé otázky na konci.
