Já se tak těším!

Nemohu se dočkat novoročního projevu našeho pana premiéra. Koupil jsem si metr a hodinu od hodiny ustřihuji jeden centimetr za druhým, odpadávající jak článek tasemnice z těla hostitele. Tato názorná pomůcka mi odměřuje čas 

a přibližuje k očekávanému, nevšednímu zážitku.

Vzpomínám v tomto mezičase na moudrá slova našeho pana prezidenta, která pronesl na druhý svátek vánoční. Dozvěděli jsme se, že někdy slunce svítí, někdy nesvítí, že někdy zafouká a někdy nezafouká. Zajisté měl na mysli vítr, pan prezident. Básníka by mohla takováto úvaha inspirovat k metafoře o bludičce tu blikající, když vítr zafouká, tu zhasínající, když vítr ustane, dokud v ní opět nerozfouká světýlko poznání, odkud vane vítr, aby ovčáček mohl sehnat ovečky do houfu a vlk se nažral a koza z Agrofertu zůstala celá.

Pan starosta z malé obce by si možná vyložil moudrá slova pana prezidenta způsobem, že starému pánovi to občas myslí, nemá-li zrovna zatemněno, a že si občas uleví a při vykonávání státnických povinností snad nikoliv. Jsme přece všichni lidé.

A čeho se dočkáme od pana premiéra? Zajisté něčeho neotřelého s ambicí zlidovět podobně jako sorry jako nebo motýle. Jinak hovno, které sežere jeho věrný pes v domnění, že to je Šalomounovo.