Český národ si neumí vládnout

Není to žádná novinka, neuměl to ani za 1. republiky blahé paměti a dotáhl to k Mnichovu. Po II. světové válce se vrhl do náruče bolševikům, a když v důsledku zhroucení socialismu nabyl nebývalé svobody, dotáhl to k situaci, kdy neví, jak se dopracovat k volbám.

V době, kdy se parlamentní strany dohadovaly o předčasných volbách a schválily jednorázový ústavní zákon ke zkrácení funkčního období Poslanecké sněmovny, mohli jsme si přečíst rozbory (např. Jana Kalvody v Neviditelném psu) o tom, jak je nehorázným způsobem nakládáno s Ústavou ČR jako s cárem papíru, když se to hodí. Bylo poukázáno na celý proces, který popisuje Ústava v případě, že je vyslovena nedůvěra vládě. Tento proces je bohužel poněkud zdlouhavější než řešení, které bylo realizováno. Svým laickým rozumem jsem musel dát těmto argumentům za pravdu.

Nicméně politická vůle většiny byla odlišná, proto tato většina prosadila cestu rychlejší, která byla z právního hlediska napadnutelná. Můžeme proklínat pana Melčáka za to, že ji zpochybnil u Ústavního soudu, možná ze zištných či bůhvíjakých důvodů. Kdo však má na situaci vinu největší? Bezpochyby nefunkční Parlament, který si sám připravil tuto past. Byli jsme svědky proti sobě bojujících stran, především o moc. Nutno konstatovat, že ODS během Špidlovy vlády hlásala nulovou toleranci vůči této vládě, což se jí vymstilo, když se stal předsedou ČSSD J. Paroubek. Ten ve spolupráci se svými nohsledy ji přivedl ad absurdum svrhnutím Topolánkovy vlády uprostřed předsednictví v EU. Tvrdím ovšem, že Topolánkova vláda byla dosud nejlepší od vzniku ČR, jako jediná měla odvahu k reformám, bohužel nedotaženým či neuskutečněným, vinou své slabosti - a vinou té nulové tolerance. J. Paroubek jako hlavní režisér, jemuž zdatně sekunduje D. Rath a další protagonisté ČSSD, inscenoval kus Já Paroubek, odehrávající se jako řežba třídních nepřátel. Toto prvoplánové představení různých barev prokázalo, jak jeho autoři umí dokonale politikařit a jak jsou jim vzdáleny povinnosti pracovat pro stát.

Jestliže Ústavu, jako nedokonalý výtvor nedokonalých lidí, je zapotřebí opravit, má se opravit, stejně jako porouchané auto, které nemůže nastartovat. To je povinnost každého řidiče či majitele auta, chce-li jezdit. Kolikrát jsme již byli svědky patové situace po volbách. Vinou křižáckých válek, s cílem dobýt i dobít, již jaksi nezbyl čas ani energie, aby k tomu nedocházelo, čili aby se Ústava pozměnila v tomto smyslu.  

Takže máme chaos, co bude dál, ví jen čert, snad se nyní pokusí hlavní protagonisté chytit bycha a pomocí jakéhosi zapomenutého senátního návrhu ho dohnat. Bůhví, zda je návrh v souladu s Ústavou. Jedno je však jisté, že v chaosu a zmatku vždycky vítězí to nejhorší, co je na výběr.

Poznámka na závěr: Parlament je zrcadlem společnosti. Tato společnost neví co chce, vládnout si neumí, proto hledá myší díry, kudy se dá prolézt.