Úvaha nad ústavní obnovou Rakouska-Uherska s parametry federativní republiky 21. století

Federace s názvem Středoevropská republika (Central European Republic) by byla demokratickým právním státem ustaveným na obranu členských zemí před bezmeznou unifikací EU a nezkrotným imperialismem Ruska.

Úvaha k výročí zániku Rakouska-Uherska, včetně nastínění ideových východisek pro jeho ústavněprávní obnovení na půdorysu demokratického právního státu. V závěru jsou navrženy kroky, které by mohly být v dané věci pro začátek učiněny.

Ještě před 10 lety určitě (před 5 lety asi taky) bych nevěřil, že mě něco takového vůbec napadne, natož že o tom napíšu článek. A kdyby mě to napadlo, asi bych to zavrhnul jak úplný nesmysl, což neznamená, že nyní to nesmysl není :-))) Historie nám ale nějak akcelerovala, no a jak známo, kdo chvíli stál, už stojí opodál. Jako třeba naši současní vrcholní politici, kteří si jistě k danému výročí opět připraví obsahově vyprázdněné, od reality odtržené, falešné, stokrát recyklované a nanicovaté projevy o tom, jak si musíme historii připomínat, abychom se z ní poučili – směšné, viz Češi nejsou jednotným politických národem.

Mezinárodní federace, jejíž oficiální název by mohl být např. Středoevropská republika (Mitteleuropa, Middleeurope, Central European Republic) by byla demokratickým právním státem ustaveným na obranu členských zemí před jejich totální asimilací (nihilizací) v rámci pokračující bezmezné unifikace a federalizace EU pod taktovkou zejména Německa, Francie a Beneluxu na straně jedné, před nezkrotným imperialismem Ruska na straně druhé, a taky před něčím, co by se dalo přirovnat k rozvratu starověkého Říma, viz níže. Členské země by si ponechaly svou (částečně omezenou) mezinárodně-právní subjektivitu, včetně např. zachování samostatných sportovních reprezentací, členství v mezinárodních organizacích atp.

Rovnoprávnými členy této federativní republiky (monarchii – byť konstituční, bych s ohledem na neblahou historii spíše nedoporučoval, přestože by v některých aspektech asi byla praktičtější než republika) by musely být minimálně (seřazeno v pořadí podle počtu obyvatel) tyto státy: Česko, Maďarsko, Rakousko, Slovensko. A kdyby se přidalo i Slovinsko, naplnil by se odvěký český sen o „vlastním“ moři :-) Takto velký státní útvar (geograficky i lidnatostí) by již představoval relativně velkou geopolitickou sílu, schopnou hájit společné zájmy svých členských zemí, které (jak se bohužel ukazuje) nejsou a nikdy asi nebudou v souladu se zájmy zejména zakládajících členů EU – přímořských států s koloniální minulostí, které bez ohledu na primární právo EU a zájmy středoevropských států představují faktický motor stávajícího destruktivního směřování EU (a kdo s tímto směřováním nesouhlasí je vyvrhel a je potřeba na něj zakleknout utažením finančních kohoutů). Mimochodem, ta jejich falešná evropská solidarita (soudržnost) je sprostým výpalným ve stylu: Dostáváte dotace, tak dělejte, co Vám nařídíme vy nevděčníci.

Středoevropská republika by nesměla opakovat jednu ze zásadních chyb EU (viz Lisabonská smlouva), která vedla k roztočení spirály unifikačních a federalizujících tendencí a právní hypertrofie (v zájmu tvrdého jádra EU) na straně jedné a protichůdně působících odstředivých tendencí (Velká Británie, Maďarsko atd.) na straně druhé. Na federativní úrovni by proto zakotvila ústavně zaručený princip jednomyslnosti kombinovaný s principem „více rychlostí“. Neboli členské státy by se mohly vzájemně (nad rámec federální Ústavy) do budoucna integrovat v jakýchkoliv dalších oblastech, aniž by tuto hlubší integraci silou (přehlasováním) vnucovaly ostatním členským zemím, které by se více integrovat nechtěly. Tato ústavně přípustná vícerychlostní federace by neměla nic společného s ekonomickým blahobytem jednotlivých členských zemí, což byl diskurs, který se bohužel před přijetím Lisabonské smlouvy podařilo různým pitomým televizním redaktorům, komentátorům a euro-hujerských politiků vnutit obyvatelstvu jako „mainstreamovou obavu“ z vícerychlostní EU.

Velice důležitým (výslovně zakotveným) principem by bylo právo každého členského státu na dezintegraci, tj. právo v určité oblasti tzv. „zařadit zpátečku“. Všechny členské země by tedy dopředu musely počítat s tím, že kterákoliv z nich bude v určité oblasti zastávat odlišný postoj nebo dokonce původně souhlasný postoj během času změní, aniž by to bylo bráno jakkoliv negativně, tj. daná země by nebyla v očích ostatních považována za vyvrhela, který to ostatním kazí. Ústavou by bylo zakotveno např. též právo členského státu na vystoupení z této federace (tzv. secese), nejlépe na základě referenda obyvatel daného státu – ostatně na základě celostátních referend by tato federace byla též ustavena.

Další dílčí návrhy na ústavněprávní úpravu:

Mohla by být zachována stávající (parlamentní) forma vlády v jednotlivých členských zemích (podle jejich samostatných zemských Ústav), avšak nově s přímo voleným společným federálním prezidentem. Ten by mohl být volen střídavě občany jedné členské země na jedno volební období. V dalším období by prezidenta volili občané dalšího státu atd. Nezdálo by se mi smysluplné, aby se kandidát ve volbách ucházel o přízeň občanů, kteří o něm nic nevědí. Jako primární občanství by zůstalo zachováno občanství jednotlivé členské země a sekundárně by vznikalo též občanství federální.

Zvolený federální prezident by jmenoval federální vládu (radu), jíž by také předsedal. Federální vláda by měla kompetence pouze v Ústavou vymezených oblastech (např. zahraniční věci, obrana, vnitro, obchod...). Možná by mohl být každý federální ministr vždy z jedné členské země. Federální prezident by mohl převzít a vykonávat též funkce dosavadních národních prezidentů (stávajících kladečů věnců). Kreační pravomoci federálního prezidenta vůči zemským orgánům (zemským vládám, ministrům atd.) by byly ve federální Ústavě zpřesněny tak, aby šlo fakticky o povinné přijímání podaných návrhů na jmenování či odvolávání z funkcí (s taxativně vypočtenými výjimkami). Federální zákony by byly schvalovány všemi zemskými parlamenty (nejlépe kvalifikovanou většinou), tj. federální parlament by nemusel být vůbec zakotven – ostatně nesmyslnost, nedemokratičnost a dysfunkčnost existence mnohonárodního parlamentu vidíme prakticky na denní bázi ve stávajícím euro-parlamentu.

Pochopitelně mnoho dalších ústavněprávních otázek nemůže být v tomto článku vůbec zmíněno. Lze se též inspirovat v některé z již existujících federací, např. v nyní samostatném Rakousku, které je federálním (spolkovým) státem již v současnosti. Je mi jasné, že nejsem ani první ani poslední, koho myšlenka na obnovení Rakouska-Uherska v moderním (demokratickém) pojetí napadla, stejně jako to, že jde (bohužel) o utopickou představu. Zároveň jsem ale přesvědčen, že setrvání ČR v EU povede k postupnému zániku samostatné české státnosti a návazně též k zániku svébytné české kultury. Ona je totiž ohrožena i kultura celoevropská (čím, to snad víme všichni). O analogiích se zánikem starověkého Říma (jako sebenaplňujících se proroctvích) si už zpívají i vrabci na střechách. Jak kdysi kdosi suše prohlásil, k zániku dochází dvěma způsoby: postupně a pak náhle. No a Germáni taky starověký Řím nevyvrátili v jednom okamžiku, není-liž pravda. A kohopak máme nyní v EU namísto starověkých Germánů ze zcela odlišného kulturního prostředí a ve stále ve větším počtu...?

Pouhé vystoupení samostatného Česka z EU považuji za nereálnou, a navíc spíše dystopickou variantu, než kdyby k němu došlo v rámci středoevropského federativního státu, který by mohl mnohem lépe (poučen z chyb Rakouska-Uherska a chyb EU) hájit společné zájmy svých členů. Mimochodem: Když jsem při Orbánově nedávném vystoupení v europarlamentu viděl tu nenávist a despekt některých europoslanců (kteří sami v Maďarsku nikdy ani nebyli a nic o něm nevědí) ke svobodně zvolenému premiérovi této země, chtělo se mi zvracet. Pokud se náhodou někdy v budoucnu stane českým premiérem skutečná osobnost (a nikoliv servilní, neschopná, konvenčně-konformistická loutka, která si hlavně hlídá, aby „ve světě“ neudělala nějakou ostudu tím, že vše neodkýve), nepochybně se v europarlamentu setká s podobnou reakcí, jaké se nyní dočkal Orbán.

Takto silný federální stát by po svém ustavení pochopitelně mohl vážně uvažovat též o případné vojenské neutralitě. Když si ji může dovolit samostatné Irsko, Švýcarsko a Rakousko, proč by si ji nemohlo dovolit mnohem silnější Mittleeuropa.(osobně jsem však zastáncem setrvání v NATO). V českých a zejména ve slovenských poměrech by však případná vojenská neutralita mohla uhasit stále přežívající (pro mě zcela nepochopitelné a nebezpečné) rusofilní vášně některých obyvatel, které jsou možná spíše živeny nenávistí vůči všemu, co je z USA a naivní představou, že v ruské sféře vlivu by nám mohlo být lépe. To už jsme si přece taky vyzkoušeli – nemohlo. A žádní Slované taky nejsme, stejně jako Rakušané či Němci nejsou dnes žádnými Germány (geneticky jsme všichni směsicí všeho možného). Slovanský máme nanejvýš jazyk. V Central European Republic by ovšem podle mého názoru musela být úředním jazykem angličtina + na území členských států vždy též jejich národní jazyk.

Masaryk řekl, že státy se udržují těmi idejemi, z nichž se zrodily. Česká republika vznikla rozpadem (zánikem) Československa. Marně tedy přemýšlím, co je pozitivní ideou ČR, na které by se mohla jako svébytný stát do budoucna udržet. Pozitivní idea Středoevropské republiky se však nabízí sama. Ochrana členských zemí před multikulturalismem, greendealismem, genderismem a jinými pomatenými (a liberalismem uctívanými) ideologiemi, s nimiž se pojí nekonečný nárůst právní regulace mající za následek ekonomickou stagnaci EU, a hlavně zcela dobrovolná (byť asi původně nezamýšlená) budoucí islamizace EU. Někdo, kdo pochází ze zcela odlišného socio-kulturního prosředí se musí buď přizpůsobit, nebo odejít, anebo musí vnutit své vzorce chování a myšlení původním obyvatelům – a toliko řečnická otázka zní: Přizpůsobí se muslimové současnému evropskému mainstreamovému „liberálnímu náboženství“ se všemi jeho socio-kulturními „ismy“ a patologiemi, nebo se evropské rádoby elity a s nimi všichni ostatní nakonec chtě-nechtě přizpůsobí naopak jim (obdobně jako se starověcí Římané přizpůsobili Germánům)? Která civilizace nahradí jinou, nezávisí na míře jejího ekonomického blahobytu (spíše naopak). No na islámu jako takovém možná nic špatného není (nestudoval jsem ho) a třeba nám tady s ním nakonec bude lépe než nyní, kdy je křesťanský Bůh (minimálně od dob Nietzscheho) mrtev, a „vše“ je dovoleno, tedy i vlastní dobrovolné sebezničení. Takto hloupě se nechovají ani mravenci na mraveništi.

Naději proto spatřuji ve vytvoření nové federace středoevropských zemí, která stávající směřování EU razantně odmítne, resp. nebude se ho účastnit. Rozdělená česká společnost by se v rámci takovéto mezinárodní federace mohla paradoxně opět trochu sjednotit. Moc času už ale nezbývá. Zde je návrh některých konkrétních postupných kroků, které by bylo potřeba učinit (souvislost bodů 1 a 2 vyjde najevo v bodě 4):

1) Odvolání Václava Moravce z funkce moderátora ČT. Stávající ředitel ČT je jistou nadějí, že by ta veřejnoprávní agonie, kdy VM „geniálně“ zneužívá ČT k tomu, aby ve svém „zprivatizovaném“ pořadu prezentoval své osobní politické preference, mohla konečně skončit.

2) Zrušení koncesionářských poplatků při současném povolení reklamy bez omezení, tj. zrovnoprávnění postavení ČT se soukromými TV (po vzoru většiny demokratických zemí). Politické straně, která si zrušení poplatků ČT dá do svého předvolebního programu, odevzdám svůj hlas v příštích volbách do poslanecké sněmovny PČR.

3) Ustanovení mezinárodní vyjednávací komise, která by ve státech bývalého Předlitavska a Zalitavska zahájila a koordinovala nejprve výzkum veřejného mínění k dané otázce a případně též odbornou veřejnou diskuzi na předmětné téma. Jedno z hlavních pravidel činnosti této komise by však spočívalo v tom, že pokud se dané téma nesetká s adekvátní souhlasnou reakcí relevantního počtu obyvatel, svou činnost bez dalšího ukončí, neboť jestli je něco opravdu otravné a hlavně totalizující, jde o vnucování subjektivních pravd (názorů a postojů) těm, kteří o to nestojí, neb mají názory a postoje úplně jiné.

4) Prostřednictvím svobodného, objektivního, nepředpojatého informování o činnosti výše uvedené komise ze strany ČT (bez Moravce a jemu podobných nikým nevolených manipulátorů veřejného mínění), by se tato iniciativa stala obecně známou nejprve v ČR, následně též v ostatních zainteresovaných zemích, a poté i v celé EU. Třeba by si propagátoři hlavního proudu EU konečně sáhli na nos.

P.S. Česká (a Slovenská) zkratka Středoevropské republiky (SER) by se mohla zalíbit i některým vyznavačům ironického humoru. Anglická zkratka by byla MER nebo CER, maďarská zkratka by asi byla KEK (Közép-Európai Köztársaság :-)))