Milan Kundera, Pomalost

Pomalost je esej převlečená do románu. Děj a postavy slouží autorovi k vyjádření myšlenek na různá společenská a filozofická témata. No a mně román posloužil taky...

Pomalost je prvním francouzsky psaným románem Milana Kundery. Vydán byl již v roce 1995. Teprve nedávno byl přeložen do češtiny. Nejprve uvádím autorovy teze, které mě zaujaly – některé z nich jsem použil v navazující velmi volné interpretaci díla:

Pocit vyvolenosti je přítomen v každém milostném vztahu. Být milován bez zásluh, je důkazem pravé lásky.

Kult orgasmu – puritánský utilitarismus promítnutý do sexuálního života.

Dobývání slasti, přičemž dobývání je důležitější než slast. Hlavní je touha po vítězství.

Princip milostných setkání – Neobratné řeči, které musí pronášet dvě bytosti usilující o něco docela jiného, než chtějí říci.

....

Co postavy prožily, prožily jen proto, aby to vyprávěly.

Aktéři jsou posedlí pohledem někoho třetího.

Touhy se rozmnoží svým vlastním obrazem.

Neobávat se směšnosti, pohrdnout indiskrecí příliš spěchající k budoucímu a ponechat přítomné ať samo rozkvete.

Každá nová možnost existence proměňuje celou existenci.

....

Naše doba se oddává démonu rychlosti a proto tak snadno sama sebe zapomíná, resp. je posedlá touhou po zapomnění a právě proto se oddává démonu rychlosti.

Mezi pomalostí a pamětí, rychlostí a zapomněním existuje skrytá souvislost.

Stav extáze – rychlostí vytržen z kontinuity času.

Dát trvání formu je nejen požadavkem krásy, ale též paměti.

Běh času – přerušení děje úvahou na obecné téma zpomaluje příběh.

....

Pravidlo morálního juda – dostat druhého do morálně nižšího postavení.

Každý teoretik musí mít něco společného s objektem (subjektem) svých úvah, bez čeho by mu nebyl schopen porozumět.

Zbývá nám jen revolta proti lidskému údělu, který jsme si nevybrali.

............................................................................................................................

Jde o tři příběhy spojené místem kde se odehrávají – zámkem přestavěným na hotel. Strohý příběh romanopisce a jeho manželky, příběh entomologické konference, a milostný příběh z 18. století. Romanopisec a jeho manželka (Milan a Věra) přijíždějí na hotel s novým bazénem a konferenční místností, o němž vědí, že sem v minulosti umístil milostný příběh jiný autor (Vivant Denon) již v 18. století. Romanopisec chtěl o jeho milostné novele nejprve napsat pouze esej. Nakonec se však v jeho představách (zrozených z TV zpráv, nebo z manželčiných snů) zrodila paralelní románová zápletka – což je ovšem pouze moje domněnka (třeba to tak nebylo). Autor do hotelu umístí entomologickou konferenci (možná se v hotelu za jejich pobytu skutečně konala), na níž dojde k vyústění dalších tří mikropříběhů. Protnou se zde mikropříběh obecně známého intelektuála Bercka, mikropříběh jeho kritika a autorova známého Vincenta (zahlédne ho při odjezdu z hotelu), a mikropříběh českého entomologa. To vše jako rychlost dneška v kontrastu s převyprávěným milostným příběhem paní de T. a mladého Rytíře (jako pomalost včerejška).

1) Berck jako veřejný mravokárce a moralista (jsou jich plná média)

2) Vincent jako jeho kritik – rádoby revolucionář (do médií nechodí)

3) Entomolog Čechořipský jako jejich oběť (entomologie ostatně není etymologie ani etnologie)

4) Paní de T. a její milenci (život v skrytu podle Epikura)

...........................................................................................................................

Ad 1) Pravidlo morálního juda ukládá jasný imperativ – dostat druhého do morálně nižšího postavení. Jen tak vynikne před pohledy diváků mravokárcova vyšší (lepší) morálka. Aby mohl vypadat dobře, potřebuje někoho, kdo bude vypadat špatně. Ve vší slušnosti může do kamery pouštět jedovaté sliny a úmyslně špatně skrývat morální pohrdání nad všemi, kteří říkají a dělají něco jiného než on. Nezlobme se na něj – jak říká Pontevin (Vincentův mentor a představitel opačného životního postoje), Berck a jemu podobní uzavřeli smlouvu s andělem, nikoliv s ďáblem. Vyznavač Epikura se však nikdy nechce ocitnout v roli těch, kteří mají ctižádost změnit svět, neboť jak známo, každá změna je vždy jen k horšímu. Je třeba kašlat na veřejné šíření svých teorií, neboť kdo zveřejňuje své názory, riskuje, že ostatní přesvědčí o své pravdě a stane se tak spoluzodpovědným za jejich hloupé činy.

Ad 2) Všichni aktéři jsou posedlí pohledem někoho třetího. Náš kritik morálních exhibicionistů je v podstatě stejný jako oni. Co však Vincenta odlišuje je, že on chce mít svědky pouze pro svůj soukromý život. Nechce „tančit“ před bídnými kulisami dnešního světa, jak to činí Berck a jiní mediální klauni. Upřímná revolta proti lidskému údělu, který jsme si nevybrali, s tím nejde dohromady. Chce „tančit“ pro své soukromé publikum. Co postavy prožily, prožily jen proto, aby to vyprávěly. To by se ale nesměl obávat vlastní směšnosti, musel by pohrdnout indiskrecí příliš spěchající k budoucímu a ponechat přítomné ať samo rozkvete. Tak jako kameraman a jeho Immaculata. Každý moralista (a platí to i pro moralisty jiných moralistů) musí mít něco společného s objekty (subjekty) svých kritických úvah, bez čeho by nebyl schopen jim porozumět. Ti, kterými pohrdá, mu jsou neustále nastaveným zrcadlem. Nenávidí svůj vlastní obraz, který v nich vidí.

Ad 3) Vyjukaný a zaprděný vědec Čechořipský vyjede na konferenci do Francie, kde se mu nepokrytě vysmějí a ještě pak dostane přes hubu za svůj falešný pokus o mužskou galantnost. Vůbec přitom netuší, že se stal součástí mnohem širšího divadla. Oběť je jasná – „nevinný“ český vědec. Ale kdo je viníkem? Immaculata a její psík-kameraman, Vincent a jeho poddajná Julie – ti všichni se střetnou s českým vědcem u bazénu, ale pouze jako vyslanci objektů svého obdivu. V pozadí je mediální klaun Berck a soukromý klaun Pontevin. To oni jsou skutečnými viníky (přestože uzavřeli smlouvu s andělem).

Na pozadí české románové oběti se nabízí odbočka k českým reáliím: Nemalá část tzv. intelektuální české elity k „Západu“ stále vzhlíží s posvátnou úctou. Každou pitomost, kterou tam „vymyslí“, rychle přejímá z panického strachu z opětovné ztráty modernity, a stává se domácím mediálním klaunem aplikujícím pravidla morálního juda. Nevšimla si, že modernismus byl dávno vystřídán postmodernismem, a že dnes letí metamodernismus :-))) Důsledek? Cizí zájmy vydává za naše vlastní a každého, kdo na to nenaskočí spolu s nimi, označí za ruského agenta. SSSR jim vadil (komu ne), ale v ESSR (pardón v EU) hledají spásu. Buďme sebevědomý národ – sice nejsme buhvíco, ale to na „západě“ taky nejsou.

Čechořipským uctívaný „Západ“, Vincentem uctívaný Pontevin, Immaculatou uctívaný Berck. Vzhlížejí k cizí autoritě, přejímají cizí postoje, a předvádějí morální judo. Přitom zběsilost doby vede k zapomnění všeho, co kdy v zápalu spravedlivého boje za „pravdu“ prohlásíme či napíšeme. Nebylo by v souladu s Epikurem lepší, rozvíjet své názory pouze pro vlastní potěšení, např. jen na soukromém blogu?

Ad 4) Jak píše autor: „Paní de T. lhala svému manželovi, lhala svému milenci Markýzovi, lhala mladému Rytíři. To ona je pravou žačkou Epikura. Laskavá přítelkyně slasti. Sladká ochranitelská lhářka. Strážkyně štěstí. Zároveň je královnou rozumu – rozumu jemného a něžného, jehož nejvyšším posláním je chránit lásku.“ Jakmile však touha po slasti (život v skrytu dle Epikura) ustoupí touze po vítězství (touze postav vyprávět co prožily), je konec – na scénu přichází utrpení, které chtějí všichni co nejrychleji zapomenout.

............................................................................................................................

Přerušení děje úvahou na obecné téma zpomaluje příběh. Zpomalování by mělo být též principem četby. Umožňuje nebýt okamžitě vržen do dalšího okamžiku. Opačný princip tj. zrychlování je principem života obecně i života jednotlivce. Zpomalování a zrychlování přitom mohou vést k témuž – ke kontemplaci – k extázi – k vytržení z kontinuity času. Otázkou je, zda si to budeme pamatovat.

Pomalost je kniha o rychlosti jako způsobu existence, touze po uznání, pohledu druhých a rozdílu mezi vnitřním prožitkem a pouhou exhibicí. Ve chvíli, kdy člověk začne svůj příběh prožívat jako jeho obraz v očích druhých, v tu chvíli se zhroutí v něco, na co by raději na vždy zapomněl.