Kompetenční žaloba oikofobního prezidenta a ústavní dělba moci

Ústavní soud nemá pravomoc ukládat vládě jakékoliv povinnosti. Navíc ústavní zvyklosti v otázce účasti na mezinárodním summitu jsou na straně vlády.

Prezident republiky nestojí v čele výkonné moci. Stejně tak nestojí v čele výkonné moci Ústavní soud. Vrcholným orgánem výkonné moci je vláda, viz čl. 67 odst. 1 Ústavy. Vláda odpovídá za jednotnou zahraniční politiku a za její jednotnou prezentaci v zahraničí. Prezident je hlavou státu (reliktní pojem monarchické formy státu), z čehož v ústavním systému parlamentní formy vlády vyplývá povinnost vystupovat především jako stabilizační činitel, a to nejen uvnitř státu, ale i navenek v mezinárodních vztazích. Prezident zastupuje stát navenek, což je pravomoc vypočtená v čl. 63 Ústavy, tj. mezi pravomocemi, které není prezident oprávněn vykonávat samostatně (autonomně na vládě), nýbrž vždy v součinnosti s vládou. Má-li výkon pravomocí vypočtených v tomto článku formu rozhodnutí, vyžaduje se k jeho platnosti kontrasignace předsedy vlády nebo jiného pověřeného člena vlády. Touto kontrasignací vzniká odpovědnost vlády za obsah a provedení rozhodnutí prezidenta. Prezident je totiž z výkonu své funkce neodpovědný, viz čl. 54 odst. 3 Ústavy, což ovšem ve vztahu k aktům nemajícím formu rozhodnutí nelze vykládat jako právo na svévoli, nýbrž právě naopak jako zákaz svévole a povinnost vystupovat jako důstojná hlava státu (stabilizační činitel), nikoliv jako ze řetězu utržený aktivista, který je připraven v mezinárodních vztazích činit ostudu tím, že bude na mezinárodní fórum přenášet své osobní spory s vládou jenom proto, že své osobní postoje, názory a hodnoty (popř. osobní názory, postoje a hodnoty svých poradců, skrytých lobbistů a loutkovodičů) má ve svém hodnotovém žebříčku vždy na první místě (před zájmy státu jako celku).

Podle logického argumentu a maiori ad minus lze dojít k závěru, že pokud podle čl. 63 Ústavy prezident potřebuje souhlas vlády (kontrasignaci) ke zde vypočteným aktům majícím formu rozhodnutí, potřebuje alespoň konkludentní souhlas vlády též k aktům, které formu rozhodnutí nemají, včetně výkonu pravomoci zastupovat stát navenek. Jestliže totiž Ústava požaduje u výkonu pravomoci v podobě rozhodnutí nejsilnější formu participace vlády (kontrasignaci), tím spíše nelze připustit úplnou absenci participace vlády tam, kde je tatáž pravomoc vykonávána méně formalizovaným způsobem. Bez vládní aprobace by se princip vládní odpovědnosti na němž je čl. 63 Ústavy založen, zcela vyprázdnil. Účelem kontrasignace není samoúčelná formalita, nýbrž naplnění předpokladu vzniku odpovědnosti vlády, za prezidentovo rozhodnutí či jiný právní akt. Bylo by obtížně slučitelné s tímto účelem, kdyby prezident mohl tutéž pravomoc vykonat neformálně a tím souhlas vlády obejít. Proto je namístě dovodit, že i tam, kde výkon pravomoci podle čl. 63 Ústavy nemá formu rozhodnutí, musí existovat alespoň konkludentní souhlas vlády. S ohledem na účel kontrasignace, kterým je odpovědnost vlády poslanecké sněmovně je proto nutné při výkladu pojmu „rozhodnutí prezidenta“ zvolit teleologickou redukci a souhlas vlády vztáhnout i na méně formální akty prezidenta.

Akty prezidenta republiky mají buď právní formu rozhodnutí či jiného právního aktu, anebo mají formu aktu politického. Mezi akty, které formu rozhodnutí mají, patří např. i rozhodnutí prezidenta o jmenování vlády a jejích členů. Byť jde o nekontrasignovanou pravomoc dle čl. 62 Ústavy, lze nepodání ústavní stížnosti Filipem Turkem považovat za promarněnou příležitost, viz blog. Je smutným důkazem oportunismu současného prezidenta, když s výkonem této „nekontrasignované“ pravomoci dle článku 62 Ústavy svou povinnost jmenovat navrženého ministra v konkrétním případě nespojoval, zatímco s výkonem „kontrasignované“ pravomoci zastupovat stát navenek dle čl. 63 Ústavy by naopak rád svou povinnost-právo dovodil. Dalším důkazem jeho oportunismu je skutečnost, že v prezidentské předvolební kampani za tutéž věc kritizoval svého předchůdce Miloše Zemana, který si ovšem na rozdíl od něho nikdy nedovolil odmítnout formálně podaný návrh na jmenování ministra.

Akty prezidenta, které nemají formu rozhodnutí, kontrasignovány být pochopitelně nemusí, resp. často z povahy věci ani nemohou, neboť v konkrétních případech nemají písemnou formu. To ovšem neznamená, že je prezident může činit svévolně bez souhlasu vlády a tedy bez jakékoliv odpovědnosti. Pokud vláda jako vrcholný orgán moci výkonné v konkrétní věci nesouhlasí se způsobem zastupováním státu navenek prezidentem (který už několikrát předvedl, viz níže), není prezident oprávněn si takovýto způsob výkonu své pravomoci na vládě vynucovat. Pokud by prezident svévolně jednal v rozporu se stanoviskem vlády, nebyla by vláda za takovýto svévolný akt prezidenta právně ani politicky odpovědná, a dokonce by byla oprávněna případně učiněný ultra vires závazek prezidenta ex post derogovat. Takovouto mezinárodní ostudu snad nemá zapotřebí ani prezident Pavel.

Proč by se prezident Pavel neměl účastnit summitu NATO: Prezident, který jezdí po světě a v zájmu svých válečnických choutek, popř. v zájmu vojenských lobbistů pomlouvá v zahraničí svůj vlastní stát (vládu) za nedostatečné zbrojní výdaje – naposledy v Estonsku, nemá na summitu NATO co pohledávat, ledaže by tam zastupoval nějaký jiný stát nebo samotné NATO. Někomu, kdo sabotuje vládní politiku, neboť se domnívá, že přednost mají jeho osobní názory, nelze věřit, že by na takovém summitu prosazoval vládní postoje. Tento člověk by byl schopen se zavázat, že bude ČR dávat 5% HDP na obranu už od letoška. NATO je mu bližší než ČR. Vzpomeňme na jeho „rozdávání“ vrtulníků Ukrajině navzdory vládnímu nesouhlasu. Přinejmenším, by na summitu českou vládu pomlouval a kritizoval, což u člověka, který se v mládí vyškolil nejen v boji proti západním demokraciím, ale též v poslušnosti cizí moci, není vůbec překvapivé. Pro něho je na prvním místě Brusel (dříve Moskva). Navíc pohrdá poslaneckou sněmovnou – jak jinak nazvat to, že nerespektoval její usnesení, aby bezodkladně jmenoval navržené členy vlády a neposuzoval vhodnost kandidátů (tak jak to sám deklaroval před svým zvolením prezidentem), nebo usnesení poslanecké sněmovny proti pořádání sudetoněmeckého sjezdu v Brně, kdy dokonce bezprostředně poté udělil tomuto sjezdu svou osobní záštitu, a to při vědomí, že ten tzv. bavorský důchodce prohlásil usnesení sněmovny za frašku? To si můžeme říkat mi Češi mezi sebou – při vedení našich vnitřních žabomyších válek. Nikdy jsem neslyšel, že by nějaký český politik byl tak drzý, že by do německých médií takto urážlivě hodnotil činnost německých ústavních institucí a pak si tam ještě uspořádal sjezd. Ale české hlavě státu to nevadí. Evidentně je v jeho žebříčku hodnot na vyšším stupni tzv. smiřování se s potomky odsunutých Němců než smiřování extrémně rozdělené české společnosti – klidně českou společnost ještě více rozštěpí tím, že se postaví na stranu Němců a jejich českých přisluhovačů, a proti vůli české poslanecké sněmovny. Kapitola sama o sobě je jeho napomáhání Lichtenštejnům v jejich majetkových sporech s českým státem v situaci, kdy své spory definitivně prohráli – jde o pohrdání českým soudnictvím včetně soudu Ústavního. Dalším příkladem oikofobie je jeho vylhané tvrzení, že Mark Rutte navštěvuje pouze ty členské státy NATO, které chce pokárat – z toho je evidentní, že prezident České republiky by si přinejmenším přál, aby to tak bylo, tj. aby generální tajemník NATO přijel osobně pokárat předsedu vlády České republiky. Neuvěřitelné. Nelze opomenout ani jeho velezrádné vyjádření, že by se ČR měla vzdát práva veta v Evropské radě nebo že by se měla stát součástí spojených států evropských. Výše popsané příklady prezidentovy oikofobie perfektně vysvětlují i jeho umanutou posedlost přijetím eura.

Kde je pojistka demokracie Vystrčil?, jenž svého času neváhal bránit Ústavu proti prezidentu Zemanovi bojujícímu v nemocnici o život, přestože musel tušit, že bude po zbytek svého života velkou částí obyvatelstva považován za lidskou hyenu? Kde je? Proč nyní nechce podat podle čl. 65 odst. 2 Ústavy žalobu pro velezradu, tj. proti jednání prezidenta směřujícímu proti svrchovanosti republiky? Proč nesepisuje seznam porušení Ústavy ČR prezidentem Pavlem? Asi se zasekl – možná studiem Tchaj-wanské ústavy.

Rozhodnutí o kompetenční žalobě: Podle § 120 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., v řízeních ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů...Ústavní soud rozhoduje spory mezi státními orgány...o příslušnost vydat rozhodnutí nebo činit opatření nebo jiné zásahy (dále jen „rozhodnutí“) ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení. Podle § 124 tohoto zákona Ústavní soud nálezem rozhodne, který orgán je příslušný vydat rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení. V daném případě ale žádný kompetenční spor (kladný či záporný) nevznikl a vzniknout nemůže. Pravomoc zastupovat stát navenek je totiž na základě Vídeňské úmluvy o smluvním právu pravomocí sdílenou, tj. jsou k němu oprávněni mj. hlava státu, předseda vlády a ministr zahraničí. Otázku, kdo z nich v konkrétním případě tuto pravomoc fakticky vykoná, je však oprávněna rozhodnout pouze vláda jako vrcholný orgán moci výkonné.

Česká republika je demokratický právní stát, ve kterém se mj. uplatňuje ústavní dělba moci. Zahraniční politika je ve výlučné kompetenci vlády jakožto vrcholného orgánu moci výkonné. Moc soudní včetně soudu Ústavního není oprávněna do výkonu této vládní kompetence jakkoliv zasahovat. Ústavní soud není oprávněn věcně nahrazovat činnost moci výkonné tj. určovat, jak má vláda v konkrétních případech věcně postupovat, včetně řešení otázky, kdo bude zastupovat ČR na konkrétní mezinárodní konferenci. Pokud vláda odmítá nést odpovědnost za případné akty (právní či politické) prezidenta na mezinárodním summitu, jde o výkon ústavního práva dle čl. 63 odst. 3, 4 Ústavy, tj. o ústavní akt vlády, za jehož obsah odpovídá pouze Poslanecké sněmovně. I kdyby Ústavní soud rozhodl, že prezident Pavel je oprávněn zastupovat ČR na konkrétním summitu NATO, žádný kompetenční spor by tím nevyřešil. Nic by se tím totiž nezměnilo na tom, že zastupovat ČR může i vláda. Stejně tak by se tímto nálezem nezměnilo nic na tom, že vláda potažmo ministerstvo zahraničí by pro účast prezidenta na summitu nemusela hnout prstem. Ústavní soud není oprávněn pozitivně určovat jakým způsobem má vláda své pravomoci a kompetence v zahraniční politice vykonávat. Případná kompetenční žaloba prezidenta na vládu by proto měla být Ústavním soudem odmítnuta jako nepřípustná, popř. zjevně neopodstatněná.

K ústavním zvyklostem, kterými se náš oikofob rád ohání, když se mu zrovna hodí, ale které porušuje, když se mu nehodí, nutno uvést, že nejsou pramenem ústavního práva a nejsou právně vymahatelné. Jejich smyslem je vyplňovat mezery v psaném právu, nicméně v žádném případě nejsou neměnné. Mění se vždy tehdy, kdy nastane faktická potřeba se od nich odchýlit, čímž se zároveň přenastaví i samotná ústavní zvyklost. Tak např. ústavní zvyklost, že na summity NATO většinou jezdil prezident měla až doposud svoje opodstatnění, neboť v klidných dobách míru (před napadením Ukrajiny Ruskem) šlo spíše o zdvořilostní a formální setkávání určená pro udržování přátelských kontaktů a pronášení konvenčních projevů na abstraktní témata míru atp (na to by se Pavel hodil). Naopak v současných turbulentních časech je zřejmé, že summit v Turecku se nekoná proto, aby si tam politici přijeli poklepat po ramenou, nebo aby si tam vysloužilí vojáčci zaléčili své nostalgické vzpomínky. Budou se tam řešit zásadní otázky nejen pro rozpočet ČR, a proto se ho musí účastnit zástupci vlády, nikoliv prezident-ceremoniář, který nedisponuje vládní mocí. Prezident by měl jezdit pouze na konference, kde o nic zásadního nejde, kde se pronáší bezobsažné (vyprázdněné) konvenčně konformistické projevy (slohová cvičení), zatímco vláda musí jezdit na konference, kde se řeší aktuální praktické problémy se zásadními dopady na vládní politiku, a které mohou být zakončeny přijetím mezinárodního závazku. Bylo by v rozporu s ústavní zvyklostí inkorporovanou do rozhodutí Václava Havla o přenesení pravomoci sjednávat a schvalovat mezinárodní smlouvy, které nevyžadují souhlas Parlamentu na vládu, aby do Turecka jel prezident. Tento vládou kontrasignovaný akt z roku 1993 je platný i v současnosti.

Nostalgické vzpomínky vysloužilého vojáka nejsou dostatečným důvodem proto, aby ho vláda v jeho „proválečném, protivládním a zejména v protitrumpovském mediálním řádění“ jakkoliv podporovala. Stejně tak další mediálně prezentovaný důvod, že by tam jen zašel na neformální galavečeři (zřejmě by chtěl sabotovat vládní politiku alespoň neformálně), nelze brát vůbec vážně. Ať si zabalí sváču, a jede se projet někam na motorce – a může se u toho nechat i vyfotit.

Shrnutí: Prezident sice zastupuje stát navenek (stejně jako předseda vlády nebo ministr zahraničí), avšak pouze v mezích politiky určené vládou. O složení konkrétní oficiální delegace rozhoduje výlučně vláda. Kdo nese politickou odpovědnost, musí mít i rozhodující vliv.

Pokud by Ústavní soud rozhodl, že vláda je povinna zařadit prezidenta do delegace na konkrétní summit NATO (nebo že je povinna zajistit jeho účast), nešlo by o výklad Ústavy, nýbrž o invazivní zásah do faktického výkonu zahraniční politiky, který by vláda nebyla povinna respektovat. Takovýto nález by byl fakticky nevykonatelný. ČR je republikou parlamentní, nikoliv prezidentskou a nikoliv soudcokratickou.

P.S. Pokud vládní strany nechtějí, aby se ten vyškolený rozvědčík stal prezidentem i na další pětileté období, měly by už nyní systematicky pracovat na tom, aby budoucí prezidentský protikandidát/ka proti němu měl/a co nejvíce politického střeliva. I proto už by žádný další spor s vládou neměl vyhrát... ať si tu žalobu podá – pouze se tím znemožní.

...málem bych zapomněl. Považuji za správné, že předseda vlády nesvolal tiskovou konferenci a neoznámil, že podal podnět na NCOZ k prověření, zda se prezident Pavel nedopustil pokusu vydírání tím, že vyhrožuje podáním kompetenční žaloby. To by udělal pouze slaboch.

Retrospektivní analýza mechanismu ztrát české suverenity - Blog iDNES