Aktivní legitimace k podání žaloby proti prezidentovi bude na straně Filipa Turka.

Nikoliv předseda vlády, nýbrž jím navržený kandidát na ministra odmítnutý prezidentem. Nikoliv kompetenční žaloba, nýbrž ústavní stížnost.

Na místě poslance F. Turka (potažmo Motoristů, potažmo vládní koalice) bych se vážně zabýval otázkou, zda stávajícímu populistickému prezidentovi nezkazit radost nepodáním kompetenční žaloby (na kterou se v rozporu s předvolební kritikou svého předchůdce tolik těší), a zda na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepodat ústavní stížnost proti neoprávněnému zásahu do ústavně zaručeného základního práva.

Pokud prezident republiky rozhodne o zamítnutí jmenování konkrétní fyzické osoby do funkce ministra neboli pokud na návrh předsedy vlády nejmenuje bezodkladně do funkce člena vlády navrženého kandidáta, neoprávněně tím jakožto orgán veřejné moci zasáhne do základního práva zaručeného ústavním pořádkem, konkrétně do subjektivního práva fyzické osoby navržené předsedou vlády na jmenování členem vlády. Podle čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod „Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím“. Toto ústavně zaručené (a zákonem neomezitelné) základní právo občanů na rovný přístup k veřejným funkcím (včetně funkce člena vlády) vylučuje jakoukoliv svévoli či diskriminaci při obsazování těchto veřejných funkcí ať už volbou či jmenováním. Toto politické právo je zaručeno též Všeobecnou deklarací lidských práv nebo Mezinárodním paktem o občanských a politických právech. V okamžiku, kdy předseda vlády doručí návrh prezidentovi, transformuje se obecné politické právo na rovný přístup k funkcím do konkrétního procesního nároku navržené osoby.

Snad proto, že funkce prezidenta republiky je aktuálně obsazena vojákem (podléhajícím různým hodnotovým dezorientacím při změnách režimu), stojí za to připomenout, že výkon funkce člena vlády není výkonem státní služby ani výkonem služebního poměru příslušníka bezpečnostních sborů, a pro kandidáta na ministra proto neplatí dokonce ani zákonný požadavek, že „do služebního poměru lze přijmout pouze osobu, u které lze předpokládat, že bude ve službě dodržovat demokratické zásady ústavního pořádku České republiky a řádně vykonávat službu.“, ani např. zákonný požadavek na jeho bezúhonnost. Citované zákony se na člena vlády nevztahují, a s ohledem na neomezené a neomezitelné ústavní právo na rovný přístup k veřejným funkcím ani vztahovat nemohou (pokud by se na ně zákon vztahoval, by byl v této části protiústavní).

Protiústavnost zamítnutí jmenování navrženého kandidáta na ministra:

1) Jazykový výklad: Podle čl. 68 odst. 2 Ústavy „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády...“ Zatímco v případě jmenování předsedy vlády má prezident „volnou ruku“ a může jmenovat klidně třeba svou babičku (omezen je pouze nepřímo tím, že má pouze dva pokusy na to, aby takováto např. babičkou vedená vláda získala důvěru poslanecké sněmovny), v případě jmenování ostatních členů vlády je prezident vázán návrhem předsedy vlády. Nemůže tedy jmenovat někoho, koho mu předseda vlády nenavrhne. Tím se však omezení jeho rozhodovací pravomoci nevyčerpává.

Prezident Zeman často argumentoval jazykovým výkladem pojmu „návrh“ se závěrem, že návrh z povahy věci může být buď akceptován nebo neakceptován. To však platí pouze v soukromém právu – konkrétně při uzavírání soukromoprávní smlouvy. Smlouva vzniká okamžikem, kdy je akceptace návrhu na její uzavření doručena navrhovateli. Jde o klasickou úpravu oferty a akceptace. Návrh na jmenování člena vlády však není žádným návrhem na uzavření jakékoliv (tím měně soukromoprávní) smlouvy. Ústava je veřejnoprávní předpis a úpravu v čl. 68 odst. 2 Ústavy nelze chápat jako úpravu nabídky na uzavření smlouvy, kterou prezident jako druhá smluvní strana nemusí akceptovat. Prezident je v postavení orgánu veřejné moci, který ve věci návrhu předsedy vlády vydává rozhodnutí o jmenování člena vlády. Při vydání tohoto rozhodnutí je kromě návrhu vázán pouze Ústavou, která žádnou možnost podanému návrhu předsedy vlády nevyhovět nepředpokládá, což v souladu se zásadou legality, viz čl. 2 odst. 3 Ústavy znamená, že prezident jmenovat musí – je to jeho ústavní povinnost (vázaná pravomoc).

K jazykovému výkladu lze doplnit, že pokud by ústavodárce zamýšlel konstruovat pravomoc prezidenta jako pravomoc s diskrečním oprávněním, nepoužil by dikci, že prezident ostatní členy vlády „jmenuje na návrh předsedy vlády“, nýbrž že je „jmenuje se souhlasem předsedy vlády“, srov. např. čl. 84 odst. 2 Ústavy podle něhož „Soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu.“ V podústavních předpisech se k vyjádření diskrečního oprávnění používá dikce „může“. Dikce „jmenuje“ vyjadřuje povinnost. Není potřebné, aby dikce zněla „je povinen jmenovat“ srov. dikci čl. 73 a 75 Ústavy ve kterých je nepochybně rovněž vyjádřena povinnost (vlády podat demisi resp. prezidenta vládu odvolat), aniž by bylo použito slovo povinnost. Ústava používá dikci vyjadřující povinnost jmenovat z důvodu, že chce být Ústavou parlamentní republiky. Pokud by mělo jít o souhlas se jmenováním, šlo by už spíše o Ústavu republiky poloprezidentské. Pozn. na okraj: Osobně bych preferoval republiku prezidentskou, viz blog nicméně to by muselo jít o zcela novou Ústavu, nikoliv o svévolnou interpretaci té stávající.

2) Systematický a logický výklad: Podle čl. 54 odst. 3 Ústavy není prezident republiky z výkonu své funkce odpovědný, což ve spojení s tím, že jeho pravomoc jmenovat členy vlády je pravomocí bez kontrasignace předsedou vlády srov. čl. 62 a 63 odst. 3 Ústavy, opět vede k závěru, že návrhu předsedy vlády na jmenování ministra musí vyhovět. Nenese-li ve věci rozhodnutí o návrhu na jmenování člena vlády právní odpovědnost, nemůže si nad rámec Ústavy osobovat vlastní diskreční pravomoc. Jeho pravomoc je pravomocí vázanou.

Lze odkázat i na další ustanovení Ústavy. Např. podle čl. 68 odst. 4 věty druhé Ústavy platí, že jestliže vláda, kterou prezident jmenoval na základě návrhu jím jmenovaného předsedy vlády, nezíská důvěru Poslanecké sněmovny ani na první ani na druhý pokus, na třetí pokus jmenuje prezident předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny. Neboli na třetí pokus už prezident nemůže jmenovat předsedou vlády např. svou babičku, nýbrž jej jmenuje na návrh předsedy Poslanecké sněmovny. Ústava v čl. 68 odst. 4 používá naprosto shodnou dikci jako v článku 68 odst. 2. tj. že „prezident na návrh jmenuje“. Pokud bychom připustili výklad, že při jmenování člena vlády na návrh předsedy vlády má prezident diskreční pravomoc (správní uvážení) a jmenovat nemusí, museli bychom se stejnou logikou připustit výklad, že nemusí jmenovat ani předsedu vlády, kterého mu navrhnul ke jmenování předseda Poslanecké sněmovny v rámci třetího pokusu o sestavení vlády, která získá důvěru. Takovýto výklad a aplikace Ústavy by ovšem nepochybně vedly k ústavní krizi s nedozírnými následky. A protože výklad právního předpisu (zde Ústavy), který by vedl k absurdnímu závěru je nutno odmítnout, je nutno přijmout výklad opačný, tj. že pokud Ústava obsahuje dikci, že prezident na návrh jmenuje, odvolává atd., je tím založena povinnost tak učinit, viz např. čl. 74 Ústavy, podle něhož „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ – je tedy povinen návrhu na odvolání vyhovět.

3) Teleologický výklad: Účel, který musí prezident při jmenování členů vlády sledovat, je získání důvěry této vlády v Poslanecké sněmovně. Podle čl. 68 odst. 1 Ústavy je vláda odpovědná Poslanecké sněmovně (nikoliv prezidentovi republiky). Pokud vláda nezíská důvěru Poslanecké sněmovny, je povinna podat demisi. Účelem pravomoci prezidenta jmenovat ostatní členy vlády na návrh jejího předsedy je tedy přispět k tomu, aby takto navržená a jmenovaná vláda získala v Poslanecké sněmovně důvěru, popř. aby si ji udržela. Proto si prezident nemůže osobovat diskreční pravomoc rozhodovat o tom, kdo členem vlády bude a nebude. Jde o odpovědnost předsedy vlády, který společně s ostatními členy vlády musí mít důvěru Poslanecké sněmovny. Pokud prezident jmenoval předsedu vlády, učinil tak s vědomím, že právě on je schopen získat se svou vládou důvěru i v poslanecké sněmovně. Odmítnutím jmenovat navrženého člena vlády by prezident de facto podkopával šance, aby tato vláda v Poslanecké sněmovně důvěru získala, a to tím spíše, kdy navržený člen vlády je čestným předsedou jedné ze stran, které spoluvytváří vládní většinu ve sněmovně.

4) K otázce kompetenční žaloby: Osobně se domnívám, že kompetenční žaloba není v daném případě přípustná, neboť ve věci návrhu předsedy vlády na jmenování člena vlády prezidentem republiky se o žádný kompetenční spor (pozitivní či negativní) nejedná. O tom, že předseda vlády (a nikdo jiný) navrhuje ostatní členy vlády a že prezident republiky (a nikdo jiný) takto navržené členy vlády jmenuje, žádný spor není.

Žaloba ve správním soudnictví: Nutno doplnit, že ústavní stížnost lze podat pouze pokud byly vyčerpány všechny zákonem upravené procesní prostředky ochrany. Takovým prostředkem ochrany by mohla být žaloba proti nezákonnému rozhodnutí správního orgánu. Správním orgánem (orgánem moci výkonné) je prezident republiky, viz rozsudky NSS 6A 25/2002-42, NSS 4 Ans 9/2007-197 a nezákonným rozhodnutím (v materiálním smyslu) je např. právě takové, které porušuje ústavní pořádek, zejména jím zaručená základní práva a svobody. Ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům – v daném případě toto veřejné subjektivní právo nespočívá v právu být ministrem, nýbrž v právu na jmenování ministrem pokud to premiér navrhnul - prezident rozhoduje o subjektivním veřejném právu navrženého kandidáta nikoliv o právu premiéra. Žalobní petit by mohl znít např. takto: „Prezident republiky je povinen na základě návrhu předsedy vlády ze dne...jmenovat navrženého kandidáta F.T. do funkce ministra životního prostředí“. V rámci žaloby lze navrhnout vydání předběžného opatření – s ohledem na délku soudního řízení totiž nelze vyčkávat půlku volebního období až soud meritorně o žalobě rozhodne.

Závěr: Populistické chování prezidenta Petra Pavla, který svými nezávaznými mediálními proklamacemi o nízké ochotě jmenovat ministrem F. Turka promlouvá především ke svým vlastním voličům s vidinou vlastního znovuzvolení, je sice pochopitelné (kdo není populista, nemá v politice co pohledávat :-))), ale neomluvitelné. V porovnání s tím, co populisticky hlásal před svou vlastní volbou na adresu svého předchůdce v prezidentské funkci, se ukazuje, že tento člověk se řídí pouze jedním principem, který nadřazuje všem ostatním. ANO správně – tímto principem je oportunismus. Hodnoty a principy zastává pouze tehdy, když se mu zrovna hodí. No a když se mu hodit přestanou, tak je vymění za hodnoty a principy přesně opačné s odůvodněním, že teď je přece jiná situace :–))))))))

Právě vyprázdnění kariéristé Pavlova střihu nejčastěji moralizují, kádrují a nálepkují všechny, kdo mají jiné než konvenčně konformistické názory hlavního proudu. Vždy je dobré si připomínat, že tato jejich falešná oportunní kritika, moralizování a nálepkování vypovídá cosi podstatného hlavně o nich samotných.